Miroslav Koval - Jít kresbou jako trávou

Žili jsme v domě se zahradou, kde je veškerá příroda hned za dveřmi a nejbližší sousedé za hradbou stromů. Patřili jsme tomuto místu, byli jsme jeho součástí. Víc než s lidmi jsme si povídali se stromy, s trávou, s potokem a ve všem kolem jsme naslouchali tomu, co země říká: jsi ze mě. Souzněli jsme s touto pravdou jako základním východiskem ke všemu, čím jsme se ve své práci po všechna léta zabývali.

Mirek seděl vedle okna do zahrady u svého pracovního stolu, před sebou lahvičku s tuší, hromádku stonků z česneku, rákosu, či denivek seříznutých do špičky a štůsek kreseb spolu s letmými, sotva čitelnými poznámkami k příštím textům. Na policích u zdi spousta kamínků a drobných přírodnin všeho druhu přinesených zvenku. A po ruce vždy několik sbírek oblíbených básníků: Bohuslav Reynek, Robinson Jeffers, Rainer Maria Rilke, Georg Trakl, Friedrich Hölderlin a mistr Lao‘C, ve vnímání světa jemu nejbližší.

Ústředním obsahem všeho, čemu se kdy věnoval, byl hluboký vztah k původnímu přirozenému světu, vystavenému tlaku pragmatické a vše relativizující civilizace. V této souvislosti si kdysi poznamenal: „V čem nás technika zastoupí, o to nás připraví.“ A s neústupností jemu vlastní na tuto znepokojivou skutečnost upozorňoval a připomínal, že původní svět je přítomný v každém z nás.

V kresbách a fotografiích sledoval viditelné i skryté přírodní děje a proměny, objevoval všudypřítomný pohyb jako jejich základní princip. Poznával vnitřní řád a rytmus krajiny i v nepatrných detailech kolem sebe, stejně jako zákonitosti struktur přírodnin. Umanutě přitom trval na malém formátu svých tušových kreseb, nikdy mu v nich nešlo o vnější efekt.

Anežka Kovalová

Rok co rok nám před očima znovu roste tráva, vítr rozvlnil topol u potoka, spustil se liják nebo právě napadl sníh a nabízí bezpočet svých jedinečných forem. Kamsi ztratila se lidská rozpínavost a všechno trvá jako od pradávna. Proto žijeme v Sobotíně. Co oba děláme, snad podobá se vlnění trávy. Nic tu neváží soudobé trendy, nerozhoduje zručnost, formát, technika, ani míra známosti v obecném povědomí. Tady, jen kousek za městem, je člověk nahý vůči pravdě života. Ví dobře, jak se vzdálil přirozenosti a jak obtížný, ale podstatný a věčně aktuální je návrat, třeba i o píď. Pokus o návrat je tu metou a jeho míra jediným kritériem, které má smysl.

Všechno, co jsem kdy hledal svou kresbou, malbou nebo i fotografií, bylo mi nahlížením do řádu přirozeného světa; pokusem přiblížit se kresbou znakovému písmu knihy země, kde každý drn trávy je celistvým vesmírem. Kreslím v rytmu vůle a podvolení se kresbě. Cestu mi otevřela voda, bez nádoby beztvará i nekonečně tvárná. Potvrdila mi známý výrok, že stejně jako voda teče i tráva, že pomalou vlnou jsou tvary kopců a ustavičným pohybem je prostoupena veškerá příroda včetně nás samých, těla i mysli, obrazů a vzpomínek ve vrstvách paměti.

Výsledek je stopou na cestě nekonečných otázek. Nehledám vnější podobu předmětu, sleduji jeho vnitřní sebeutváření, chci vplynout, obývat, být kreslícím, kresleným i kresbou. „Procházet kresbou jako trávou, být větrem, vodou, zemí...“

Kresba je bezejmenná. Vstřebává do sebe všechno, co mne obklopuje, a v nerozlišení velkého s malým rodí se mi z prázdna papíru. Často se k „motivu“ znovu vracím, a přece je každý krok jiný. A ani na rozměru kresby nezáleží, i malý formát stačí. Kreslím a neptám se proč. Samotný proces je mi odpovědí: je potvrzením si, že ještě vidím a cítím… že ještě jsem. Je životní nezbytností a zmatky světa do ní nevpouštím. S nikým nezápolím, leda se sebou.

Miroslav Koval