Jiří Jílek (stálá expozice)

sochař, malíř a autor vytříbených textů   24. 1. 1925 narozen v Praze – Podolí 1945 – 1950 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Jan Lauda od roku 1949 žil v Sobotíně, kde 14. 6. 1981 zemřel   Vystavoval v Olomouci (1977, 1984), V Novém Jičíně a ve Frenštátě (1980), v Šumperku (1980,1985,1990,1994), v Rýmařově (1989, 2009), na Sovinci (1992), ve Vsetíně (1995), v Uherském Hradišti a v Zábřehu (2006) V Galerii Jiřího Jílka v letech 1993, 1994, 1996, 1998, 1999, 2000, 2005, 2010.   Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Muzea umění v Olomouci, v muzeu v Opavě, ve Frenštátě pod Radhoštěm, ve Vsetíně a v Šumperku; početně v soukromí a řadou realizací i ve veřejném prostoru.   Publikace: černobílá monografie „Jiří Jílek“, Šumperk, 1993 kniha textů „Stýskání mé je vývěr vod“, Host, Brno, 1999 stať v Revolver Revue č.72, str.173 – 183, září 2008

Jiří Jílek (1925 -1981),

sochař a malíř, kterému bylo dáno vyjadřovat se stejně přesvědčivě i psaným slovem, směřoval celou svou bytostí vždy jaksi proti proudu. Jeho cesta byla odstředivá; na rozdíl od ostatních se centrům stále více vzdaloval. Z rodné Prahy do malého Českého Brodu, kde lákán okolní krajinou, v ní poznává sebe i přirozenější rytmus a řád – a definitivně volí život na vesnici. A tak, když se loučí s pražskou akademií, opouští navždy i město a odchází ještě dál, až do podhůří Jeseníků, do Sobotína. Tam jeho cestu dovršuje osud. Znehybňován nemocí prožívá svůj další život a uskutečňuje se v hluboké klauzuře samoty ateliéru.

Ve shodě s životní cestou zraje i Jílkovo dílo. Autor v něm s nikým nezápolí, nesleduje výtvarné tendence doby a souborněji vystavuje teprve na sklonku života. V pokoře řemeslníka, která nesnižuje, ale dává růst, nalézá harmonii v návratu ke kořenům. Je to adorace přírodních sil, pramenů vody, plodnosti země, co je mu obsahem, spolu s tématy obecně lidskými, jako je láska, zrození, tíha zápasu, utrpení a smrt. Vede tu rozhovor s antikou i s poselstvím biblickým.

Vše krystalizuje ve dvou, formálně i obsahově protilehlých řadách. Postihuje tak obě základní barvy života a obojí se přirozeně doplňuje. Jedna zahrnuje témata existenciální a formou dynamická, jeho tmavé, sumární plastiky: Pietu, Rekviem, Břemeno, Charóna, Plamen, Asraela, Diogena – a expresívní kresby zraněných Kentaurů, Pyrrhova vítězství a Zápasu Jákoba s andělem, do hmoty dřeva už nikdy neproměněné. Ta druhá a převažující je slunná, navzdory osudu smírem a souzněním prozářená. Je osvobodivá a celé dílo jí vrcholí. Sem patří přírodu ztělesňující Jezinky a Studánky, Fauni a Pomony, i téma Mateřství a jeho významný motiv pastorální, v obecné rovině vstřícnosti obsahem spřízněný s poselstvím Beethovenovým i výzvou Evangelií.

Malba spolu s kresbami sochy doprovází především ve chvílích, kdy ho namáhavá sochařská práce nad únosnou míru vyčerpávala. Texty byly jeho samomluvou. Byly zveřejněny teprve po smrti a knižně vydány až v roce 1999 v brněnském nakladatelství Host pod názvem „Stýskání mé je vývěr vod“. Kniha obsahuje výběr z dopisů, vzpomínkové sešity a básně, psané často na rubu nebo jen na útržcích papíru. To všechno je ale nedělitelnou výpovědí jeho života a vzájemně se prolíná. Nezávisle na obecném povědomí, a nejenom zde nebo v rámci doby a své generace, patří k hodnotám trvalým a nejcennějším. Pro mnohé stalo se setkání s ním zážitkem určujícím, a stálá expozice jeho soch, obrazů a kreseb v sousedství hlavního výstavního prostoru je v galerii měřítkem kvality práce pozvaných autorů.

Miroslav Koval (upravený text ze záložky černobílé monografie z roku 1993)