4. 12. 2019 – 5. 1. 2020 |
Rok 2019 uzavírá v Šumperku narozená a v Praze žijící Radka Doubravová svou první zdejší a v souvislé dramaturgii třístou výstavou galerie. Navštěvovala ji od počátku studií, v čase hledání vlastní cesty a i proto je výstava pro ni tak důležitá. Předešly ji dvě kamarádky z pražské akademie, Lenka Falušiová a Eva Vápenková. V únoru příštího roku naváže na ně další skvělá grafička Alena Kožená a v následujícím roce snad i Karolína Klimešová.
Malířka staví svou jednotu na protikladech. Její velkoplošná a zároveň až zlomkovitě drobná malba je radostná i v neradostném. Je očistcem i zahradou rajské blaženosti a svou vratkou povahou má tak blízko k Boschovým obrazům. Z odstupu jen barevná plocha, ne abstraktní, protože i skvrna na zdi je skutečná, směřuje svou hrou s přibližováním z výchozí neurčitosti k figurám a skrze ně k autorčině niternosti. Její základní, ať někdy utlumená a jindy až pronikavě sytá barva je tu prostoupena blednoucí vzpomínkou a snem ve vzájemném prorůstání. Je tiše vyprávěným příběhem, zřetelným, a přece divákem jen přibližně přečteným. Figury obou pohlaví, navzdory přirozeným rozdílům si až nerozlišitelně blízké, jsou odrazem prožitků malířčina těla v situacích, na které se vcítivě rozpomíná.
Často pracuje s technikou zrcadlového přetiskování, podobného svou osovou vyvážeností známému Rorschachovu testu. Měkká souměrnost přírody, ať už ve členění stvolu trávy nebo lidského či zvířecího těla v jeho podvojnosti malbou zpřítomněná, je tu bezděčným podobenstvím skladby celého vesmíru. Barevná skvrna jejím odléváním, přenášením a následným stíráním narušená, získává svůj zvětralý povrch. V něm se střípky zlomkovité skladby shluků figurálních spletenců a ostrůvků zvolna rozpouštějí a vracejí se k výchozí neurčitosti. Hra s přibližováním a vzdalováním je tak úplná a kruh se uzavírá.
A přece se v novějších malbách cosi mění. Dřív snad nezřetelný příběh stává se otevřenějším. Barevná tkáň se prosvětluje a malba je teď Radce už jen čirou a radostnou hrou...
Miroslav Koval
Název „Oáza štěstí“ je převzatý z knihy Eugena Finka, která se mi na určitou dobu stala inspirací. Pojednává o hře. Ta se mi promítá do každodenního života. Je častým námětem mé práce a je mi i tím, co v ní Schiller říká, že: „člověk je jen tam celým člověkem, kde si hraje“. Mohla bych klidně říct, že bych ráda brala samotnou hru jako svou životní filozofii, nebrala život jako úkol a prožívala ryzí blaženost z „hraní si“.
Právě ona oáza štěstí je tu náplní výstavy. Na jedné straně je to už vzdálená chvíle, kdy jsem v Šumperku navštěvovala grafickou školu. Na druhé straně pak ta, kterou každý dobře známe. Ta prožitá, ale vytěsněná, kterou hledáme a ke které se ubíráme. Je stejně sladká, jako kyselá, stejně čerstvá, jako zapomenutá.
V cyklu maleb pracuji s objevováním obrazů v symetrických otiscích. Otisk, který mi vznikne na ploše plátna je inspirací pro výjevy světů, které formou nepřetržité reakce vytváří mentální mapy spojitostí světa lidí a jejich mystické krajiny. Mimo jiné modeluji malé figurky z hlíny, inspiruji se tělem a jeho pamětí.
Radka Bodzewitz Doubravová