Kolářovi

Rád nechávám slovo Jaroslavu Krbůškovi (*1952), s poděkováním za vzácnou výstavu. Koncem sedmdesátých let odešel ze Šumperka do Prahy a během let tam v Galerii Opatov, v Galerii Ruce a v Galerii Václava Špály uspořádal bezmála 300 autorských výstav. Od roku 1992 má galerii, dostupnou na adrese: www.galeriejaroslavkrbusek.cz
Společná výstava manželů Kolářových je v Galerii Jiřího Jílka jeho druhou. První s názvem Za sklem, červen 2004, byla výběrem prací na papíře autorů tří generecí a obě tu patří k nejcennějším.

Miroslav Koval

Někdy v roce 2006 jsem koupil kytici a jel navštívit Adrienu Šimotovou. Ležela v Rehabilitační klinice Malvazinky po operaci zlomeného krčku. Když jsem dorazil do pavilonu, ptal jsem se sestry na recepci, ve kterém patře a pokoji bych Adrienu našel. Sestra to nevěděla přesně, ale říkala, že prý tam mají nějaké dvě umělkyně. Ve třetím patře v pokoji číslo 21 je Adriena Šimotová a ve druhém patře v pokoji číslo 21 leží také se zlomeným krčkem paní Běla Kolářová. Obě ženy, aniž to věděly, obývaly pokoje ve stejnou dobu přesně pod sebou. Kytici jsem rozdělil na dvě menší a obě dvě navštívil. Škoda, že tam tenkrát v přízemí v pokoji číslo 21 už nemohla být Věra Janoušková. Ležela by tam Svatá Trojice českého ženského umění …

Běla Kolářová se narodila v Terezíně v roce 1923. V Šumperku je zastoupena jen dvěma malinko netradičními kolážemi. Obě jsou trochu tísněny žiletkovou básní Jiřího Koláře. Fotografie a světlogramy jsem na výstavu pro jejich citlivost na světlo dávat nechtěl. To okolí obou koláží je trochu symbolické. Tak nějak to totiž bylo. Klovající orel, jak mu někteří říkali, chrlil jednu skvělou věc za druhou a paní Běla si tak trochu v koutku dělala své. Prý vždy výsledek donesla ukázat manželovi a on pravil „je to dobrý, Bělo, pokračuj.“ A tak to bylo stále. Jejich vztah ale nebyl poznamenán žádnou osobní nebo uměleckou diktaturou, byl to vztah plný porozumění a respektu. Jistě asi občas poradil, také proto, že byl jeden z nejlépe informovaných. Kolář byl natolik ponořen do svého světa, že na nějaké šminky, svorky, patentky a světlogramy neměl příliš čas. Možná právě proto vytvořila paní Běla dílo v českém prostředí sice osamělé a nerozsáhlé, ve fotografiích i se špetkou Man Raye, ale přesto navýsost autentické a mimořádné i v evropském měřítku. Definitivně se to potvrdilo velkým zájmem zahraničních galerií a sběratelů nejzvučnějších jmen, po dvanácté Documentě v Kasselu v roce 2007…

Jiří Kolář se narodil v Protivíně v roce 1914., Jeho domovem byla prostá rodina pekaře na Kladně, kde se u souseda vyučil truhlářem.  Už v šestnácti letech začal psát své první básně. Jeho hledačství, hravost i humor v experimentální poezii se postupně posunuly do vizuální roviny v radikálních přístupech k tvorbě. Vymýšlel stále nové a nové koncepty koláží, jimiž komentoval tehdejší realitu, velmi často i společenskou a politickou situaci své doby. Na jeho vlastní popud, založil spolu s Jindřichem Chalupeckým mimořádně významnou Skupinu 42 a jeho texty se staly jejím manifestem estetiky. Jiný mezník Kolářovy tvorby autorskou knihu se zvláštním názvem Babyluna vydanou v roce 1952, jež mimochodem šťastně objevilo a zakoupilo Muzeem umění v Olomouci, nedávno těmito slovy okomentoval Tomáš Pospiszil: „Je to především radikální formální charakter Kolářových děl z let 1948 – 1952, jednoduché kombinace malého počtu vystřižených obrázků na listu papíru. Po té znepokojivý obraz banalit s drastickými výjevy. Jsem přesvědčen, že se jedná o jedno z mála děl českého umění s mezinárodní relevancí. (Art & Antiques, duben 2018)

Je třeba si uvědomit, že v raných padesátých letech vládla imaginaci Prahy rudá pěticípá hvězda, obohacená importovaným pracovním nářadím z Ruska – srpem a kladivem. S tím byla samozřejmě spojená celospolečenská atmosféra a politické procesy. Po roce 1945 nebylo v Čechách moc intelektuálů – umělců, kteří by se nenechali obalamutit falešným pozlátkem utopického komunismu. Po hledačských 50. a 60. letech, po několika sbírkách textů a básní se Kolář s verbální poezií rozešel. Vznikly básně beze slov, evidentní poezie, předmětné a žiletkové básně, Kolář rozvíjel svoje metody roláže, proláže, chiasmáže, stratifie, muchláže… Dalším mezníkem byl Deník 1968 – soubor šedesáti šesti koláží mapujících události roku 1968, které byly v Praze nedávno poprvé vystaveny v Paláci Kinských. Pak už rychle následovaly Documenta Kassel, DAAD Berlín, první, druhá a dokonce třetí výstava v Guggenheimově muzeu v New Yorku, doma normalizace, několik zakázaných a rozmetaných knih. To, že se Jiří Kolář nebál, potvrdil později svým podpisem Charty 77. Mimochodem jako jeden z prvních a jeden z mála z tehdejší české výtvarné scény. Je to o to úctyhodnější, že tento truhlář, přidavač na stavbě, číšník, pomocník v řeznictví, nakonec i básník, spisovatel, překladatel a vizuální umělec, měl za sebou všemožné jiné ústrky režimu a dokonce v roce 1953 po snaze vydat svoji experimentální sbírku textů Prométheova játra, byl devět měsíců bez soudu vězněn. Po sovětské okupaci sponzoroval vydávání samizdatové Edice Petlice a Ceny Edice Petlice. Později podporoval v Düsseldorfu Františka Kyncla při vydávání obsáhlého časopisu Černé na bílém (Schwarz auf Weiss), který se zabýval českou a německou nezávislou scénou. Po jeho zániku se inspiroval a už v Paříži založil časopis a vydavatelství Revue K., kde představoval a komentoval české exilové i domácí umění. Finančně podporoval celou řadu českých nonkonformních literárních a výtvarných umělců, například Františka Dvořáka, Milana Knížáka, Aléna Diviše, Bohuslava Reynka nebo Josefa Váchala. Často navštěvoval ateliéry a neoficiální výstavy mladých začínajících umělců a svými radami a někdy i svými velkorysými nákupy jim pomáhal. Financoval samizdatová strojopisná vydání různých teoretických a literárních almanachů. Často pomáhal řadě svých přátel. Mezi ně patřil třeba, Ladislav Novák, Mikoláš Medek, Vladimír Boudník, Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Bohumil Hrabal, Jan Kotík nebo Václav Černý. Mohl si to dovolit proto, že si jeho tvorby velmi brzy všimli zahraniční galeristé a sběratelé. Ti ho zásobovali katalogy a informacemi, které si v českém prostředí nenechával pro sebe, ale posílal je dál nejen u svého ,“Kolářovského stolu“ ve Slávii, ale i zápůjčkami katalogů a knih, které si ostatní nemohli jinak obstarat.
V roce 1937 Kolář poprvé vystavoval v divadle Emila Františka Buriana, kde koláže pravděpodobně ještě nebyly. Ty představil ve větší šíři až v roce 1962

v pražském klubu S.V.U. Mánes. V Praze to byla jeho teprve druhá výstava. Jmenovala se Depatesie a Jindřich Chalupecký k ní později napsal: „Byly tam příklady evidentní poezie, cvokogramy, Rimbaudův slovník, kde místo barevných samohlásek byly barvy samy, roláže, první chiasmáže, úplně první uzlové básně, prořezávané stratifie a bylo tam také instalováno rozbité zrcadlo, kde člověk uviděl svou tvář zpřetínanou tmavými prázdnými plochami a čistý bílý papír, provázený výzvou návštěvníkům, aby si jej zaplnili, jak chtějí.“ (Marie Klimešová katalog ke Kolářově výstavě Tanec v ruinách).

Když jsem v roce 2001 po osmi letech práce opouštěl Galerii Václava Špály, odšrouboval jsem ze zdi naproti toaletě kulaté, zabroušené, ale stářím už hodně matné zrcátko. Zachránil jsem ho tak před jistotou zničení při chystané rekonstrukci galerie. To zrcátko tam bylo od roku 1949 a bezesporu vidělo tváře Emila Filly, Jana Zrzavého, Aléna Diviše, Jana Baucha, Jiřího Johna, Čestmíra Kafky, Mikoláše Medka, Evy Kmentové, Stanislava Kolíbala, Ladislava Nováka, Bohuslava Reynka, obou Válovek, Václava Boštíka, Karla Malicha, Zorky Ságlové, Adrieny Šimotové, Jana Kubíčka, Milana Grygara, Huga Demartiniho, Václava Havla, Vladislava Mirvalda, Jindřicha Chalupeckého, Viktora Pivovarova, Jiřího Valocha až po Romana Ondáka, Jiřího Kovandy, Jána Mančušky, Jiřího Dokoupila … Když zapomenu na všechny ostatní tak samozřejmě i Jiřího Koláře a Běly Kolářové. Jako můj osobní pozdrav básníkovi a umělci, chcete-li žert, najdete teď toto malé zrcátko na trochu divném místě šumperské galerie.. To zrcátko, pokud má paměť, a já o tom nepochybuji, si zapamatuje i vaši tvář a zařadí ji do své popraskané paměťové stříbrné folie …Kolářovo neúnavné hledání, jakýsi nebývalý osobní přetlak, který ho nutil k novým přístupům, jeho řemeslná preciznost, pracovitost a schopnost neustále vstřebávat nové impulzy, si vydobyla neobyčejný respekt, autoritu a výjimečnou intelektuální pozici v českém i evropském umění.

S hlubokou úctou paní Bělo Kolářová a pane Jiří Koláři      

Jaroslav Krbůšek