Vladana Hajnová - Objekty, grafiky, kresby

Vladana už od dětství musela být přirozeně ovlivněna otcem, vyhraněnou osobností bytostného sochaře a malíře Alvy Hajna (1938-1991), o jehož odkaz i pečuje. Posledních deset let jeho života byla studentkou výtvarných škol. Polovinu z nich na střední škole v Brně a tu druhou v grafickém ateliéru Pražské Akademie u jemně senzitivního Ladislava Čepeláka, u věčného experimentátora Dalibora Chatrného a v závěru pak u krajně střídmého Jiřího Lindovského. Prvotní vliv je ale hlubší.

Byla přitahována otcovým citem pro formu a pro materiál sám v jeho plně postačující si řeči hmoty, která je u něho zároveň vždy už i obsahem. Drsnou syrovost ale nahradila vzdušností, hutnou tíhu lehkostí svých prostorových objektů a velkorysou uvolněnost ryzí čistotou velejemných linií. Staví z nich plošné i prostorové konstrukce kdesi mezi jejich samovolným řádem a šťastnou náhodou. Řadí se jimi k obnovenému sdružení klubu konkrétistů třetí generace, které má v Pardubicích odedávna silnou tradici. Krom jiného měli jsme tu v galerii před lety monostruktury tamního a později v Düsseldorfu žijícího člena zakladatelské generace, Františka Kyncla (1934-2011).

Při pohledu na rytmicky rozprostřenou tkáň Vladaniny kresby vybaví se mi ale i nervní příběhy odhazované čáry paní Daisy Mrázkové, autorky obou krajních poloh výtvarné výpovědi. Nejen u ní se obrazivé s novotvarem prolíná; jako tma a světlo u Václava Boštíka splývá v jediném a není protikladem, ale jen různou mírou zobecnění jediné dostupné skutečnosti, niterně přítomné vně i v nás samých. Všechno, co  kdy uděláme, je tak abstrakcí jen zdánlivou, a sama pra-látka všeho bytí, rodící v proměnách bezpočet jednotlivostí, je toho důkazem. U Vladany Hajnové je plná míra zobecněné formy výslovným záměrem, a přece se i v ní, třeba i nechtěně, podoby věcí a jevů beděčně zrcadlí. Nelze jinak, nemáme jiný zdroj poznání. Její výstava, průzračně čirá, předchází hutnou otcovu, plánovanou na léto příštího roku. Za obě upřímný dík.

Miroslav Koval