Jan Křížek - Praznaky

Rok započal výstavou malířky ryzí povahy Art brut, paní Marie Kodovské z Rýmařova a končí kresbami výsostného sochaře Jana Křížka (přítele Václava Boštíka a Jiřího Mrázka), který se od klasické sochy navrátil až k pravěkým idolům. A právě jimi zahájil v letech 1947-1948 Michel Tapié pověstnou řadu výstav, ze kterých se Dubuffetův pojem Umění v syrovém stavu zrodil, a který letošní program Jílkovy galerie obepíná. Spolu se souborem nočních vizí Karla Havlíčka, s připomínkou jemných ozvuků v bavlnkové malbě Daniely Mikuláškové a dotyků s ním i u Reného Hábla je páteří celého cyklu.

V důsledku první velké Křížkovy retrospektivy, uspořádané ve Valdštejnské jízdárně v Praze, byla už naplánovaná výstava ze zářijového termínu posunuta na prosinec. Je to soubor malých barevných kreseb, i do Prahy zapůjčených, které paní Jiřina Křížková darovala roudnické Galerii moderního umění. Pod názvem "Síla znaku" byly tam vystaveny loni z jara a zdejší galerie je ráda znovu připomíná. I ve skromné ukázce živoucí Křížkovy řeči je to výstava jedinečná a i po rozsáhlé přehlídce stále objevná. Jeho sochy a kresby vznikaly z nezbytnosti a otázka – proč – je beze smyslu. Obojím naplno žil a potvrzoval se, aby v nouzi o místo, pro ně i pro sebe, mnohé z nich později zničil. Zůstalo torzo, a přece torzo tak výjimečné síly, že málo s čím srovnatelné, a zároveň prostotou blízké si s kresbami dětí. Především podobá se tomu, co vzešlo z pohanských kultů přírodních národů a raných dob dávnověku; je ale i výsostně nové a jedinečné.

Většinu času prožil ve Francii a později i na samotě venkova, aby se tam v života bídě spolu se ženou věnoval včelám. Umění pak už jen v myšlenkách, tak jako zralý básník, co do písku píše a o trvání slov nedbá. Ale až do smrti vedl o umění i o životě s přítelem Václavem na dálku živý hovor. Málo je cest tak hluboko tázavě ponořených...

Miroslav Koval