Štěpán Vrbický - Časoprostor věcí

I místa, kde jsme dlouho žili a věci, které je spoluvytvářely, z paměti vymizí. Štěpán Vrbický je v kresbě uchovává. Kreslí, co má na dosah ruky, v souladu s ryzí prostotou místa, které si spolu s Jitkou k životu zvolili a kde se jim letos narodila malá Františka. Stačí mu pigmentem trochu lepší pastelka, stejně jako Jitce Chrištofové pro přírodu v okolí jejich domova. Na rozdíl od ní se grafice vyhýbá. Olej je pro něho jen rychlým záznamem a pastel definitivní grafikou nasucho, s vyloučením svazující techniky. Nespěchá. Kreslí i celý rok na jednom archu papíru a po okraj sytí ho, doslova nabíjí časem; úplně jinak, a přece jako kdysi Václav Stratil ve svých nekonečných, tušových kresbách. Časoprostor je jeho skutečným tématem. Z věcí ho odvíjí a do pastelů promítá.

Jitčiny krajiny a Štěpánovy věci jsou věčně živým pramenem, o nic bezvýznamnějším, než co jiného. Úplnost je všudypřítomná, a nejsilněji cítíme ji tam, kde jsme v místě pevně vrostlí. Záleží jenom na nás, nakolik stává se ostrůvkem radosti i pro příchozí a snad i znovu nalezeným rájem, kde skromnost je výsostnou podmínkou a přirozenou ctností.

Svým životem a výpovědí, její formou i obsahem a především vůlí ke stálosti nám připomněli jinou malířskou dvojici: Mirku Zychovou a už zemřelého Bohumíra Komínka z nedalekého Hlinska. Niterně se jim podobají, a je dobře, že cosi takového trvá v čase těkavě rozmáchlé a snad i cílené nezakotvenosti, erbovního znamení doby. Vybavila se mi slova Rilkova: „Dům chudých podobá se oltáři, kde věčnost v chléb se neustále mění…“. Každá rovnice je ale obousměrná, a tady obojí, to všední se svátečním a trvalé s pomíjivým jejich přičiněním samovolně splývá… a v Jitčiných krajinách a ve Štěpánových věcech se navzájem potvrzuje.

Miroslav Koval