Michael Bílek - Krásné duše

Málo je sochařů – figuralistů, a ještě míň tak vrchovatě realistických, jakým je Michael Bílek. Vyzná se v řemesle hned několika oborů; je umělecký kovář, kamenosochař a řezbář. A jako Lubomír Janečka, Josef Černý nebo Jan Slovák, kteří ho v galerii podzimní výstavou předešli, ani on není nikdy „žhavě aktuální“. S podobnou krátkozrakostí se míjí a je mu to ke cti. Současná doba, zamilovaná do příběhů, posílila zájem o jeho sochy, ale nic tím nezměnila na jejich podstatě. Ty vždy byly, nezávisle na poptávce, trvale stejně přesvědčivé a přirozeně ladí s tím, co v podobě průzračných studánek v duši i v přírodě dělá v grafice jeho žena Alena.

Nepochybně skvělý sochař a stejně dobrý amatérský hvězdář, v bytostném zaujetí člověkem i nebeskou bání, nám bezděčně připomene známý výrok Kantův – jeho úžas, pramenící z řádu jednoty hvězdného nebe nad námi a mravního zákona v nás. Doma v Petrovicích má vlastní hvězdárnu a mezi sochami už i svůj úsměvný náhrobek, v nadlehčené podobě blízký náhrobním kamenům českých králů. Celá rodina, včetně kočky a psa, je na něm zastoupena. Vystavuje ale jenom své dřevěné sochy a v nich zakleté krásné duše lidí; hvězdářské snímky k nim přidat odmítá v přesvědčení o jejich nedostatečné kvalitě.

Robustní a většinou barevné, vždy ale důvěrně laděné sochy v laskavém porozumění jejich živým vzorům, jsou i svědectvím plynoucího času. Do země vrostlé už tíhou své hmoty a vnitřní naléhavostí krásné ve své prostotě, nevyhýbají se přirozenému stárnutí a ani vráskám a jizvám života. Tiše vyprávějí příběhy plné vzájemných pout, skrytých vazeb a modelových situací. Všechny jsou vpravdě monumentální, ale i k jemným detailům pozorné a život oslavují v jeho ryzí čistotě. Jsou tak i dobrým završením celé letošní úrody Jílkovy galerie a svou hladivou povahou souznívají s duchem Vánoc, pravou chvílí pro radostné setkání s nimi.

Miroslav Koval