Anežka Kovalová - Do ticha malby

Anežčina malba spočívá v ladění obrazové plochy do podoby spolehlivé věci. Na rozdíl od Tomáše Lampara, který k jednou zaznamenanému nic nepřidává, je to u ní proces opakovaného vrstvení a pomalého zrání. Ve hnětení střídavým nanášením a ubíráním, proškrabováním a překrýváním se dohledává barvy odstínem blízké uhlovým kresbám na balicím papíře.

Mísením barevné hmoty s kresbou jemných vrypů míří do ticha dotýkaných věcí, do místa za oknem i ve své paměti. V mollové tónině stmívání na samé hraně dne a noci noří se do motivů vysněných, i znovu uviděných oknem domu u potoka, s jabloní u dveří a v zahradě s topolem, stromem rodičů z doby mládí, prožitého v okolí Českého Brodu. V duchu se tam vrací a má kořeny snad hlubší, než v Sobotíně.

Myslí na Anděla a jeho Zvěstování, i v jeho nepřítomnosti. Zve ho do obrazu – a stále jí uniká. A spíš než k novému tíhne k obnovení. Zpřesňuje tvar, s vůlí ponechat jen podstatné. Hledá jistotu pevného stolu i v nejistotě provazochodce, který jí po letech vstupuje do obrazu, stejně, jako donedávna v něm sotva tušený člověk obecně a jako se kdysi rodily Pomony, Studánky a Jezinky ze vzpomínky do dřeva sochy jejímu otci. A všechno to její trvalé vymezování místa a věci je ustavováním pevných základů vlastního bytí. I proto se s obrazy nerada loučí.

Přibyla zčeřená hladina vody s labutěmi a neznámé květy zářící z plochy, ztuhlé rozvlnění tmavohnědých slunečnicových polí podzimu a řady holých stromů. Vrací se tajemné planutí ohňů v krajině i uvnitř domu. Výrazy tváří v uhlových kresbách jsou určitější, a přece je to jenom jiná fáze života a jiný důraz. Není to vývoj, ale prohlubování stopy věčného návratu k úplné celistvosti kruhu v jeho dovršení. Je posílením jejich otisků na cestě do ticha nezbytné a zemitě prosté malby.

Miroslav Koval

Probírám se vrstvami tužkových záznamů na útržcích papíru, jak s léty přibývají v krabici na mém stole. Pár letmých čar je mi vždy spolehlivým klíčem k dávno zahlédnutému obrazu, i v této chvíli stejně naléhavému. Ještě mnohé z nich chtějí převést do barev či nebarev na plátno. Utkvělá témata se v obměnách vracejí. A za nimi se pokaždé otevírá nový prostor zase k jiným obrazům. Je to rozhovor bez konce a vlastně stále na začátku.

Nad stolem visí srpek měsíce. Tmou za oknem prolétá velký pták. Silnice mezi kolmými stěnami topolové aleje. Ve dveřích strom. Ve dveřích někdo. Dům v prázdné krajině. Nad vysokou zdí bílý oblak. Uvnitř sedí za stolem anděl. Žebřík opřený o stín stromu. Žebřík opřený o nebe. Samota země ve tváři mohutného býka. Okno a podlaha v šeru místnosti. Černočerné plynutí zimního potoka. Po laně mezi nebem a zemí kráčí člověk. Stohy v polích. Ve sněhu tmavý kruh po spáleném listí. Anděl zvěstující Marii, zastavený čas mezi nimi. Ticho za vším. Traklův "...stříbrný hlas větru na síni".

Anežka Kovalová

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<