Jaromír Zemina - Co mi dává fotorgafie

Kromě upřímného zájmu a přízně váže Jaromíra Zeminu k Jílkově galerii už i několik výstav, které pro ni připravil, včetně té, kde veřejnosti ukázal své vlastní kresby z mládí a z doby studií i kresebné poznámky, jimiž  prohlubuje své pronikání do jádra obrazu, kterým se právě zabývá. Po ní a po výstavách obsahujících malby Oldřicha Smutného, malby a loutky Otakara Zeminy a kresby Aléna Diviše je tato výstava v Jílkově galerii už pátá. Věnována přátelům fotografům, dává prostor i jemu samému. Občas nám pošle navenek nenápadnou a o to jiskrnější fotografii, ať doma z okna denně viděného a neustále se měnícího židovského hřbitova, ať z cest a cestiček nebo z jeho druhého domova v Arnoštově, přírody a světla v ní. Vždy je pohlazením, světlem, které je podstatou fotografie a samo tu kreslí...

Miroslav Koval

Co mi dává fotografie

Když mi bylo asi jedenáct let, přítel naší rodiny pan učitel Drahoňovský, ve volných chvílích truhlařící a fotografující, naučil mě zacházet s hoblíky, dláty a vrtáky i s malým fotografickým aparátem značky Leitz, který mi pak dal.

To byl počátek mého fotografování. Ale vážně jsem se jím začal zabývat až asi o patnáct let později, kdy jsem měl už i zrcadlovku Flexaret. V padesátých letech mi ji vybral můj podkrkonošský krajan Miroslav Hák, s nímž jsem se sblížil v pražském Ústavu teorie a dějin umění ČSAV: já jsem tam pracoval jako snaživý historik umění, on jako nesnaživý fotograf. Tehdy mi už nezbýval čas na kreslení, jímž jsem se od raného dětství bavil nejraději a které časem přestalo být jen zábavou. Věnoval jsem se mu i při studiu na brněnské univerzitě, ale potom je vystřídalo psaní a čím dál víc také fotografování jako jiný druh výtvarné aktivity.

Od chlapeckého věku mě přitahovalo moderní výtvarnictví. Poznával jsem je při prohlížení uměleckých časopisů svého otce malíře a později mi cestu k němu ukazoval i starší bratranec Vladimír Janoušek, příští sochař. Už jako vysokoškolák jsem se v Brně stýkal s mladými výtvarníky, hlavně s Jánušem Kubíčkem a Bohumírem Matalem, a v Praze mé styky s umělci pokračovaly. Seznámil a sblížil jsem se s Jiřím Johnem, Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem, Oldřichem Smutným, Alenou Kučerovou a dalšími členy skupiny UB 12, kam přijali i mne; byla to pak přátelství na celý život. Mých blízkých známých mezi umělci přibývalo a všichni jsme při sobě drželi tím pevněji, čím tvrději nás utlačoval vládnoucí režim, pro nějž moderní umění a jeho duchovní svoboda znamenaly nebezpečí.

Stýkal jsem se především s malíři a sochaři, a později také s fotografy. První, o nichž jsem začal psát, byli v sedmdesátých letech dosud málo známý Jan Svoboda a nedávno zemřelý Jiří Toman, jehož tvorba teprve čekala na objevení, v osmdesátých letech Blanka Lamrová, v devadesátých Dagmar Hochová, Bohdan Holomíček, Jindřich Štreit a Otakar Hájek, a po roce 2000 Karel Kuklík. A nesmím zapomenout na Oldřicha Smutného, kterého jako fotografa znali jen čtenáři knížky Labutě, labutě…, v níž bylo také jeho několik snímků.

O všech jsem psal a mluvil na vernisážích výstav, které jsem sám připravil. Jan Svoboda se bohužel nedočkal toho, po čem léta toužil, a nemohl už své fotografické obrazy vidět v sousedství maleb, grafik a soch v expozici českého moderního umění, kterou jsem roku 1990 uspořádal v Jízdárně Pražského hradu. Při společné práci i zábavách s těmito přemýšlivými a nejednou velmi vzdělanými lidmi jsem zažil nezapomenutelné chvíle, s Oldřichem Smutným a Dagmar Hochovou také v zahraničí, ve slovenském Martině: velké výstavy jejich tvorby v Turčianské galérii přijali naši hostitelé mimořádně srdečně.

Za mou práci a přátelství mi všichni občas něco darovali – Jan Svoboda to dokonce stvrdil i názvem jednoho Stolu: Fotografie pro Jaromíra Zeminu, a Bohdan Holomíček, který mě občas navštívil v mé chalupě na Podzvičinsku a rád fotografoval naši zahradu, připsal jednou pod takový snímek: Pan Zemina zase není doma.

To, že sám také fotografuji, věděla jenom Blanka Lamrová, zaměstnaná jako já v Národní galerii, protože mi v tamní fotografické dílně občas vyvolala filmy a udělala zvětšeniny, a Oldřich Smutný, s nímž jsem hovoříval o barvě ve fotografii – on s ní už měl zkušenosti, kdežto já ještě ne. Oldřichovy snímky se mi líbily zejména pro své výtvarné kvality, a proto mi na sklonku života odkázal všechno, co kdy vyfotografoval v Paříži, naší společné lásce. A když se roku 2010 otvírala v Prácheňském muzeu v Písku výstava mých kreseb a fotografií – neboť patří k sobě – chtěl ji zahájit. Ale nakonec to neudělal, poněvadž se bál, že se přitom rozpláče. A já jsem slzel při psaní textu k posmrtné výstavě oněch jeho snímků z Francie. Tak blízcí jsme si byli.

Na důkaz své vnitřní blízkosti a důvěry mi někteří fotografové, nejčastěji Jan Svoboda, dávali i to, co nebylo určeno k vystavení a čeho si asi vážím nejvíc, poněvadž mi to umožnilo nahlédnout přímo do jejich ateliéru a vnořit se do proudu jejich tvorby. Poněvadž nynější výstava v Šumperku, ukazující veřejnosti tyto dary a dárky pohromadě poprvé, má tak osobní a intimní ráz a týká se tak důležité části mého života, dovoluji si k nim přidat i něco z vlastní fotografické činnosti, o níž publikum ví spíše jen z mých knih, například z nedávno vydaných Pozdních textů, fotografiemi ilustrovaných. Tím, že kurátor Galerie Jiřího Jílka Miroslav Koval a jeho žena Anežka projevili zájem také o ně, mne nejen potěšili, ale i povzbudili, jako povzbuzují mnoho jiných tvořivých nadšenců, o kterých by se bez jejich přičinění asi vůbec nevědělo, a ze srdce jim za nás všechny děkuji.

Jaromír Zemina