Daniel Balabán - Další zastavení

Převážně velkoformátová malba v Šumperku narozeného, ale od raného dětství už ostravského malíře Daniela Balabána je programní. Téma je pro ni určující a obecně je to snad životní situace anebo stav mysli člověka. Formou je nesystematický, odlišné postupy volí souběžně. Nemaluje v cyklech, nedrží se žádné linie a každý obraz je samostatnou výpovědí. A přece je jeho rukopis při veškeré rozdílnosti právě užitých prostředků nezaměnitelný.

Je především malířem; z myšlenky vychází, myslí ale obrazem a jeho procesem míří k výsledné podobě. Od slova vrací se k pozornosti oka, které všechno v malbě rozhoduje. Naplňuje ji návratem k pravzorům lidského chování a pobývání ve světě, jak to sám dobře zná ze života i z obrazů a soch dob minulých. Přirozeně „obléká je do hávu“ silně prožívané přítomnosti a glosuje jejich znepokojivé proměny. Mísí modlitbu s banalitou, výsostné se všedností a nenávratné s trvalým. Zrcadlí záměnu mužskoženských rolí. Názorně ukazuje míru zplanění, vratkosti a nejistoty člověka, balancujícího nad propastí uvnitř sama sebe, ztrátu tváře a pevné půdy pod nohama.

I víru zobrazuje ve vratké poloze našeho těkání mezi zvířetem a obrazem božím. Vyrůstal v evangelickém prostředí a dřívější, někdy i deníkové obrazy, se často k víře vztahují. V období zhruba posledních dvou let je ale ovládá spíš pocit člověka vystaveného zániku těla a vydaného napospas živlům. Člověka před anebo snad po-náboženského, osaměle ponechaného jen svému osudu.

Nevýslovné téma boha a vztahu k němu trvá tu v přítomnosti toho, co tělem už není, a přece je v mysli živé o to silněji. Ve zraňující ne - přítomnosti těch, kdo odešli, především mladšího bratra Jana. Malbou ji překonává, z ní se osvobozuje a sám ze svých obrazů ustupuje do skrytosti, možná tématu šumperské výstavy.

Miroslav Koval