Josef Černý - Ohlédnutí

Jedním z prvních žáků Františka Jiroudka, který ateliér krajinářské a figurální školy akademie převzal po náhlé smrti Vlastimila Rady, byl i Josef Černý. Byl tehdy jen o dva roky výš než já; je ale o deset let starší, a na AVU přišel jako téměř třicetiletý. Se svými ročníkovými spolužáky, ale vlastně mými vrstevníky (s Františkem Hodonským /*1945 a výsostným malířem Vladimírem Říhou /1944-2007 ?) patřil k těm, kteří se snad od počátku s profesorem názorově i formou míjeli. Franta už tehdy tíhl k pastózní krajinomalbě, zatímco Pepa s Vláďou, každý jinak, asi nejvíc k nové figuraci – a figurální téma u něho dodnes výrazně převažuje.

Výstava je malým ohlédnutím za jeho malbou, kresbou a grafikou ve výběru z uplynulých čtyřiceti let a je proto přirozeně různorodá. Během času se plynule proměňuje, i reprodukce v listech to přiznávají, a přece trvá jádro sdělení, někdy nesené dechem humorné nadsázky či výtvarné grotesky a zjevného potěšení z ní. Nervní kresebná linka, spontánně uvolněná i virtuózní, vyznačující se častou expresivní zkratkou, hraje tu vůdčí roli, a v malbě, ať už temperou nebo olejem, je to pak čistý tón jasné a nelomené barvy.

Pepa se svou ženou Magdou (restaurátorkou) už před lety Prahu opustil. Žije na vesnici a nerad se, podobně jako my, do města vrací. Stará se o rozlehlý dům se zahradou a o početná zvířata. Zůstává v ústranní a dlouho už ani nevystavuje. To proto je i pro mě jeho výstava překvapivým seznámením se s neznámým, přestože se spolu dobře známe. Narozdíl od nás žije v krajině s dalekým obzorem a vysokým nebem, těší se z procházek se svými psy, a osamělost ho netrápí.

O to víc si ale samostatnou výstavu zaslouží, a jsem rád, že mou nabídku přijal. Po Oldřichu Tichém, naopak jednom z pozdních žáků Jiroudkova ateliéru, je letos v galerii jejím druhým absolventem, a jako Olda podobně svébytným.

Miroslav Koval