Antotnín Kroča - Prstová malba

Tonda Kroča maluje většinou jen rukama, nepotřebuje štětec, prsty mu bohatě stačí. Barvy z nich ale už asi nikdy nevymyje. Malovat prostě musí a hned několik obrazů denně, ať divokých potoků a kytic nebo hlav a plamenně hnětených aktů. S vervou vrhá se na motiv. Ten mu je ale jen zaměnitelným východiskem a i kompozice se samovolně rodí z procesu malby, a tak sám její průběh je rozhodující.

Maluje rychle a bez planých úvah míří přímo do holé podstaty viděného, s důrazem na dynamiku jeho silového pole. Není to abstrakce, ale živá skutečnost právě tady a teď znovu malbou hnětená. Je znovuzrozením a Tondovi i sebepotvrzením, jeho utonutím v závrati pasty syrových barev. Sama malba je mu smyslem i cílem, uskutečňuje se v ní a je mu nezbytnou drogou. Kdoví kolik obrazů namaloval... nebo je to jen jeden obraz na pokračování... ?

Od doby, kdy byl na umření a proto rázem natrvalo přestal pít, srší energií a je k neudržení. Je na tom nesrovnatelně líp, než kdykoli dřív. S rozkoší vrství barvy a v prudkém gestu ruky vrhá se na obraz, dere se do něho a splývá s ním. Sám stává se malbou. Bytostně žije v ní celým tělem, drtí ji v těsném objetí bez zábran a mezí.

Po dlouhé roky maluje stejně a přece v záblesku chvíle a ve vytržení pokaždé jinak. Ať je mu právě teď modelem sama příroda nebo člověk a jeho prostředí, hospodská rvačka nebo venkovská zabíjačka, je to živý proud lávy, rána pěstí i tanec. A jak maluje, tak mluví nebo spíš řve. Loňská vernisáž jeho rýmařovské výstavy byla koncertem Tondových výkřiků a gest. Ryze spontánní výpovědí, plně shodnou s jeho divě planoucí malbou a tím nejlepším uvedením. Ta dnešní je jeho návratem do Jílkovy galerie po šestnácti letech... A jistě i nám tu loňský zážitek zopakuje.

Miroslav Koval