Barbora Mališová - V radosti z malby

Tak jako Matěj Lipavský, maluje i Barbora Mališová co má nejraději. Pro ni jsou to zvířata, děti ráje, co na rozdíl od nás jeho zahradu nikdy neopustily. Žijí dál v souladu s ní a neznají pokrok. Znají jen přímou řeč svého těla a jednou se za nás i přimluví. A stejně se Barbora těší i ze sytě barevných ploch, ze svobody linií a tvarů své lehce zasněné malby a čirou radost z ní předává dál. Rozpoznávám v ní snad i cosi z pláten jejího profesora, Františka Hodonského Vzpomínám si na zářivou bělobu jeho kvetoucích třešní z dávných dob našeho jarního plenéru v Kundraticích, na hmatatelně reliéfní hmotu barvy ve spěchu na plátně navrstvenou a přece uklidňující. U ní jde ale i o malbu vzdušnou a až dětsky průzračnou. Maluje sobě pro radost se stejnou chutí a s plným nasazením i bez odezvy, a snad o ni ani nestojí. O to víc si ji zaslouží.

Maluje ryby, rybáře a parníky, a teď i stromy, ale k portrétům zvířat vrací se nejčastěji. Jsou jádrem výstavy. Pokrývá i malé plátno monumentálním tvarem vzájemně dotýkaných a někde i do sebe vklíněných zvířecích těl, vnořených do trávy, do listí a větví. Zrozena z vody a ze šťáv země, noří se do své domovské niky a do úkrytu v ní. Nerozlišuje, má ráda všechny ty boží tvory a jako by si spolu s Kiplingem opakovala, že "jsme jedné krve ty i já". Že jsme pevnou součástí přírody, jedním z nich anebo třeba i jen jiným stvolem trávy a že je nám proto celá příroda trvale posvátná. Není mrtvou hmotou, ale má živou duši, která se od prvního okamžiku bytí světa pomalu probouzí do plného vědomí, rodí se jako ze semene strom. Barbora nám to tu bezděčně svou malbou připomíná.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<