Jana Budíková - Houštiny

V houštinách paměti splývá sen se skutečností a obojí mísí se tak, že nevíme, co stalo se a co zdálo se nám. To jen jizvy si neseme dál do nepatrného a neuchopitelného okamžiku prožívané přítomnosti, kterým budoucí protéká do nebytí a v něm nenávratně mizí. Janina malba vstřebává nerozlišitelně obojí. Prchavost paměti překonává ustáleným obrazem. Cosi v něm tušíme, rozpoznáváme, promítáme si do něho své vlastní prožitky, sny a vize. Proměňuje se nám před očima, je Boudníkovou skvrnou na zdi, ve které se vzpomínka zrcadlí, vynořuje v bezpočetných podobách. Rozpomínáme se na pozapomenuté, vrací nám kdysi uviděné, rodí nové obrazy, vyvolává tušené. Z bezejmenného krystalizuje v pevný tvar a znovu se rozplývá a mění se v jiný. V dílčím zpřítomní celistvé, v bdělém sebezapomnění navrací nás jednotě, kterou jsme spojeni tady a teď nerozlučně se vším bytím.

Jana nic nezobrazuje a přece je její obraz reálný. Všechno to matoucí zkoumání a třídění, dělení a přivlastňování taje v prvotním úžasu, kde není už velké a malé, blízké a vzdálené, lehké a těžké. Všechno je tu obrazem vtěleného ve vtělené skutečnosti, přečteného v knize Země, v jejím životě i v ní samé, v jediném zdroji dostupného poznání a prožívání. To proto je abstrakce zavádějícím pojmem bez obsahu. Stejně jako je někdy více a jindy méně světla, je jen větší nebo menší míra zobecnění živě uviděného.

V barevné tkáni malby, snad i podobné Mandelbrotovým fraktálům, v omezení se v ní jenom na to základní, na její hmotu, rytmus, chaos i řád, našla si Jana svobodu vyjádření a zachování všeho, co jinak sotva uchopitelné vrství se a kypí, houstne a vzájemně prorůstá, vstupuje a trvá i mizí v pomíjivém proudu času. Čím každodenně žije, v čem potkává se s každým z nás a čemu snadno porozumíme anebo spíš (s Petrem Šmahou) co z ní v sobě pocítíme při setkání s jejími obrazy.

Miroslav Koval

… „Nikdy si nemůžeme být jisti, že to, co vidíme, byl ještě autorčin záměr, a nebo už naše probuzená fantazie. Jasné už není skoro nic, ani dole ani nahoře, uvnitř nebo vně, všechno je najednou. Jana Budíková toho hodně skrývá, a mnoho odhaluje. V místech spojů a překřížení lze z jedné vrstvy kresby či malby přestoupit do jiné významové roviny, měnit směr, vytvářet si tak osobní spojení, postupně zhmotňovat své vlastní představy…“.

Jiří Hůla, 2003

„… Ve svých obrazech pozvolna vrství dynamické barevné znaky, až vzniká živá, pestrá orchestrace barev a gest. Z nekonečné souhry jednotlivých doteků, z nichž je především cítit vědomí o hodnotě tvořivé lidské ruky, se zhmotňuje pečlivě koordinovaná stavba obrazové představy. Tato stavba se objevuje před našima očima trochu jako zjevení, vynořující se a znovu se vytrácející v uhrančivé síti rozechvělých čar a plošek…“

Richard Drury, 2008

Houštiny

Je krásným dobrodružstvím, prodírati se houštinami obrazů, kreseb a grafických listů Jany Budíkové. Ta metafora, kterou autorka vetkla do titulu obrazového cyklu a současně i naší dnešní výstavy, opravdu vystihuje dobrodružství poznání, které čeká každého, kdo neulpí na povrchu a neodchází z výstavy s tím, že si spatřené zařadí „jen“ jako působivé abstraktní malby a strukturální studie.

Svojí genezí, zacílením, ale především bytostným přesvědčením autorky jde o záznam svobodné senzitivity. Svobodu si vyvzdorovala, když si jako dcera z nekonformní intelektuální rodiny s antitotalitním smýšlením hledala cestu ke studiu. Absolvovat Uměleckoprůmyslovou školu a posléze Divadelní fakultu scénografie v ateliéru Františka Tröstera se jí podařilo díky politickému uvolnění druhé poloviny šedesátých let. Svobodu si zachovala i v době normalizace mj. i jako kurátorka dnes již legendární výstavy Setkání, uskutečněné v areálu tenisových kurtů TJ Sparta v roce 1982, která skončila hned v den vernisáže zásahem policie, zatčeními a výslechy zúčastněných umělců. Ke svobodnému projevu vedla Jana Budíková později i své studenty jako pedagožka Střední grafické školy v Praze.

Tvorba Jany Budíkové vznikala zcela nezávisle na diktátu doby, primární pro ni byla vždy věrnost svému vidění. A v něm dominuje intenzívní prožitek přírody včetně vědomí osobní odpovědnosti za její zachování ve všech ekologických souvislostech. Velká většina jejích obrazů, kreseb i grafických listů pracuje s biomorfními tvary a strukturami, jak již i napovídají názvy obrazových cyklů:  Zahrady, Sklizně, Houštiny, Vůně, Step.

Vlastně téměř všechna její výtvarná díla mají svůj základ v konkrétním vizuálním zážitku, který je stavebním prvkem velkorysých malířských metafor. Obrazy vznikají vrstvením kresebného gesta, vytvářejícího enigmatický prostor, jehož třetí rozměr je akcentován prací se světlem. V této souvislosti bych rád upozornil i na techniku enkaustiky, kterou Jana Budíková občas používá, právě pro její schopnost práce se světlem. Takováto tematizace světla nemá však souvislost s příklonem ke světelnému impresionismu, ale spíše souvisí s abstraktním expresionismem, zejména v jeho francouzské variantě – s tašismem. S ním Janu Budíkovou spojuje jak energie malířského a kreslířského gesta, tak i vnitřní rytmus, souvisící s jejím niterným vztahem k hudbě zakořeněným v rodinné tradici.

Sledovat obrazy Jany Budíkové znamená soustředěně jít s jejím malířským gestem, sledovat moment času, procesuálnost toho gesta, nořit se do třetího rozměru kompozic a trpělivě čekat. Odměnou bude vizuální dobrodružství poznání toho, co Jana Budíková svými díly skrývá a co odhaluje. Přeji Vám čistou radost z tohoto poznávání…

Šumperk, GJJ, 7. 8. 2019, úvodní slovo, Ivo Binder