Mojmír Preclík - Sochy a kresby

"Stavím si sochu / pod rozkvetlý / strom... / lípa tiše napovídá."

Mojmír Preclík patřil svou volbou k venkovanům. Odešel z města do dvojího exilu, blíž přírodě a mimo vliv zvrhlé doby nastupující normalizace. Vytratil se tak i z paměti těch, kdo ho znali z jeho pražských let. Usadil se natrvalo v Kryštofově Údolí v Jizerských horách, splynul s místem a našel v klid pro hlubší soustředění. Restauroval barokní sochy, fotografoval, a po deset let vzdal se vlastní sochařiny. Od konce sedmdesátých let žili tam s malířkou Janou Švábovou – a v dřevěnici se švestkovým hájkem, jejich přírodní svatyní, dali život i dceři Marii.

Počátkem osmdesátých let se k sochám vrátil. To už ve změněné formě hutných hlav z pálené hlíny, samotných figur nebo dvojic, patinovaných kysličníky kovů do vytříbených povrchů, kamenům blízkých; někde jimi i domodelovaných a občas i do těla sochy vsazených. Není proto divu, že tak přirozeně ladily s pradávnými menhiry i s kameny domova na snímcích Hany Rysové. Společná výstava v roce 1997 byla jedné krve.

S léty mu dál sochy plynule zrály z vnější síly volnějších tvarů do niterného pnutí na kost sevřené hmoty – a s novou možností pálit je v prostorné peci souseda, keramika Jaroslava Lady, rostly do výšky, až k největší z nich, bezmála metrové "Dámě z Vezelay".

Do Prahy vracel se jen v zimě. Od jara pracoval venku a příroda byla mu měřítkem pravdy. Zároveň kreslil a pohrával si se slovy v podobě laskavých haiku a jindy jiskřivých "literárních výkřiků". Vlídný humor byl mu bytostně daný. S přáteli hrál i na příčnou flétnu barokní muziku pro radost přítomných.

Dlouho vystavoval jen v okolí domova. V závěru života dočkal se návratu do plného povědomí a uznání v něm. Tady v sousedství soch Jiřího Jílka je doma a na dobrém místě. Jeho Madony a Andělé, Torza i Dvojice hnětené v hlíně a v početných kresbách to i ve skromném výběru mlčky snadno dosvědčí.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<