1. 8. – 2. 9. 2012 |
Zdeněk maloval s vervou. Až urputně a umanutě pronikal do malby a v ní i sám sebe rozpoznával. V protikladu k durově ostrým a jasným tónům sytých barev je baladicky soucitná a tíhy plná, společným údělem lidí a zvířat prostoupená. Vášnivě vrhal se na plátno nebo na kresbu na zemi položenou, aby v letu náhle a nečekaně svůj původní záměr změnil. Bylo nezapomenutelné vidět ho při tom a nebylo nikoho, kdo by se mu počtem obrazů z jediného studijního roku vyrovnal. Profesor Souček jich prolistoval sotva pár. Bylo nad jeho síly prodrat se neskutečnou horou i oboustranně pomalovaných a několikrát převrstvených pláten. Zdeněk se tak s obrovským nasazením promaloval k jejich vyzrálé podobě. Syrová a ve zkratce balvanovitá malba v konturách širokých tahů štětce ovíjí motiv pole a oráče za pluhem nebo pastýře, ale snad nejraději bělobou zářícího koně. Někdy mu jeho krajina nezdolnou silou závratně stoupá vzhůru k obzoru a vůlí k životu samu tíhu země překonává. A jinde se naopak pokorně propadá do hlíny, noří do bláta čerstvě vyorané brázdy a do samoty v ní. Do opuštěnosti člověka a koně ve stáří. |
(foto Jiří Klučka) |
Zdeněk mluvil málokdy, vrozený ostych na slovo skoupého venkovana mu byl vlastní. Bytostně tíhl ke kořenům, dávno už ve vnějším světě zpřetrhaným a zemitou malbou je vracel do života tam doma na Valašsku. Nemohl ani jinak. Nikdy ale nebyl jenom místním malířem. Podobně jako u kladenských sester Válových není tu jediná stopa podbízivosti nikomu a ničemu. Výrazně míjel se s dobou, která už tehdy zjalovělá, ztrácela dál svou přirozenou váhu a nerozuměla jeho až plamennému zaujetí. Neprávem přehlížený zůstává dodnes, a přece neuhlazená a právě tím tak silná a krásná malba tomu snadno odolává. Navzdory Zdeňkově tragické smrti je oslavou života v jeho ryzí poctivosti.
Miroslav Koval