Leona Křížová - Ve ztišení

„Dovnitř k světlu, v kraje jiné, vracíš se jak do vidin“. (G.Trakl)

Už motto napoví, že Leoninou touhou a cílem je pokus o nahlížení do samého jádra tajemství toho, co ani nejjemnější kresbou, natož hlínou keramiky nelze zachytit. Co nezrozené spočívá v živoucí síle, ve které všechny vtělené útvary pramení a co před očima zavřenýma rodí se jí v rozpomínce na místa posvěcená silným nábojem. Je to „zpráva čtená mezi řádky“ rozhovoru kresby s výmluvným prázdnem ryzí neporušenosti ještě nepojmenovaných věcí, bytostí a jevů.

Zrcadlí vůli přiblížit se jim skrze „kraj jiný“, ukrytý tam ve stínu pod ořechem, v trávě pod jabloní, v průhledu brankou do předjaří, do plnosti léta, do podzimní průzračnosti.Ve zjitřeném okamžiku mysli dostávají snivé obrysy v pomíjivém trvání deště okvětních plátků i v jejich vůni, na chvějivé hladině vody, v jemném žilkování rostlin, na křídlech motýlů a ptáků i na povrchu kamene. Vládne tu modré ticho nebe nad krajinou v záři slunce, modrozlatožlutá erbovní barva jí samé i světlem zalité zahrady – živé bytosti ženské povahy – se kterou Leona důvěrně srůstá. Dala a dává jí tvář, je jí sestrou a útočištěm. Vytvořila v ní skryté kouty samoty a skloubila v nich dálku s intimitou, a už sama zahrada je zjevně jejím obrazem pravým a nejpodstatnějším.

Vystavit ale může jenom své kresby tužkou a pastelem. Starší z nich čerpají z křížové klenby a trychtýřů opěrných sloupů kláštera v Teplé, a jejich motivy následně rozvíjí ve variacích. Soubor drobnějších pastelů souvisí se zahradou a s Leoninou meditační kresbou v ní. Pro obojí je ale stejně důležitý její křehký záznam i samotná tkáň těla papíru: to, co je, i to, co zůstává nedotčené, se tu otevírá k uvidění. Je snem o ráji, kterého se rukou ostýchavě dotýká i se kterým se pod tíhou dne míjí…

Miroslav Koval