Miroslav Koval - Kresby a průsvity

Kreslím od nepaměti svých čtyř-pěti let a platím za to ztrátou původní levorukosti; kreslení ale zůstalo mou první přirozeností. Na co se mlhavě pamatuji, je místo u okna a komínky kreseb ve skříňce pod mycím stolem. Všechno vzal následný času běh. Po sedm dalších – padesátých let náhradního domova nebyly dostupné výstavy ani knihy o umění a nebylo nikoho, kdo by poradil. Příroda zjevně už tehdy narušená, uvnitř v jádru ale panenská, byla mi jediným vzorem i mistrem. Je mi dodnes čímsi až posvátným a výhradním pramenem veškeré malby, kresby i pozdějších fotografií.

Mých krajin je víc, ale v paměti splývají; pár letmých setkání s mořem a nesmírností ruské stepi je doplňuje. Rodnou Vysočinu sotva znám a z prvního litoměřického období zbyly cáry vzpomínek. Mírná krajina oblých tvarů a malých vzdáleností, protkaná údolím Sázavy, byla tak kdesi na samém prahu jejich hlubšího poznávání. S návratem do Litoměřic k ní přibyla monumentalita Labe, vlídná samota liduprázdných sadů, valů čedičových hrází a sutí Českého Středohoří, strání prostoupených melancholií podzimních šípků, trnek, hlohů a bezů; později hory a lesy daleko chladnější jesenické krajiny vleklých zim – a v ní zahrada za oknem; potok, topol a kopec za ním; trávy, plody a listoví stromů ve větru… to všechno je úplností, které nic nechybí.

Malbu jsem opustil a vrátil se ke kresbě, podobně malé jako na počátku. Není zavazujícím konceptem, ale trvalou otevřeností. Nijak nesouvisí s dobovými trendy a už vůbec nejde o sebeprosazení; zůstávám stranou a nezrcadlím se v ní. A ani krása není jejím cílem, ale projevením řádu v míře přiblížení se k němu. Moje kreslení je rytmickým střídáním vlastní vůle a podvolení se tomu, co samo z kresby vychází. Někdy mě hned na začátku zastaví, a nechám ji pak vzdušně jednoduchou, jindy si naopak zahušťování vynutí a podobá se malbě. Linie jsou její kostrou, měkká hmota je obrůstá. Proces plyne nejsnadněji s volně odpoutanou myslí a sám se v danou chvíli ukončí. Kresba nevzniká vždy najednou; nechám ji uležet a často se k ní znovu vracím. Je ale neopakovatelná; už i nepatrný posun v důrazu, v posílení, ubrání či zakrytí některého z jejích prvků ji zásadně promění. Je způsobem doptávání se po rytmické skladbě prapůvodních tvarů účelem nespoutaného řádu přírody a každodenním novým pokusem o přiblížení se k němu – potvrzením si, že ještě vidím a cítím… že ještě jsem. Je životní nezbytností, posledním útočištěm. Zmatky světa do ní nevpouštím.

Stejně jako názvy, sotva orientační, je i téma jenom přibližně vymezené a v průběhu času se úží. Tíhne k detailu přírodních tkání, míří k jednoduchosti. Kdysi dávno to byla krajina viděná z jednoho místa. Jejím procházením zdůvěrnělá, měnila se v dějiště časových proměn a rovnocenného prolínání velkého s malým. V tušení obecného řádu dohledával jsem se jakési anatomie jejího sebeutváření. Víc než povrch těles vábilo mne vcítění se do procesů proudění životodárných sil. Cestu mi otevřela voda, bez nádoby beztvará, ale nekonečně tvárná. Hmatatelně potvrdila známý výrok, že stejně jako ona „teče“ všechno: i tráva ve svém růstu a vlání, že zkamenělou vlnou jsou tvary kopců a ustavičným pohybem je prostoupena veškerá příroda, včetně nás samých, těla i mysli, obrazů a vzpomínek ve vrstvách paměti. Proto dávno mým tématem není cosi jasně pojmenovaného, ale všudypřítomně celistvý řád světa jako takový. Jednolitý hymnus členění živé hmoty v prostoru.

Kreslím – a na papíře se z vrstev paměti i z podnětů nadohled živě přítomné přírody samovolně rodí její tvary. Nechávám je zrát. Třídím; hodně vyřazuji a zkouším znovu. Něco zůstává. Fotografie a následné fotogramy kresby doprovází a snad je i ozřejmují; svým obsahem jsou jejich paralelou.

Miroslav Koval, říjen 2009

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<