Martin Čada - Kreslené krajiny

Martin Čada patří k další generační vrstvě zlínských malířů, přicházejících po Svatopluku Slovenčíkovi a po jeho duchovních žácích z okruhu přátel Zdeňka Macháčka. Prošel tamní vyšší soukromou výtvarnou školou, kterou Svaťa inicioval a kde dnes učí právě Zdeňkovi vrstevníci. Ale i předchozí hradišťská studia a následná zkušenost, získaná u Pavla Nešlehy a Stanislava Diviše na pražské VŠUP byla stejně dobrou průpravou.

Přirozeně se teprve hledal. Po svých počátečních, vyprávěných příbězích, blízkých snad komiksu nebo figurkám na stránkách školních sešitů, dospěl k dnešní volné kresbě, ve které se příběh rozplynul a i jeho věcný tvar se rozpustil. Dozrál k vizi světa anebo spíš světla, právě se rodícího z plochy plátna, z desky nebo z archu papíru. Ke světlem protkané zárodečné sítí čar, jejich směrů, sbíhání, křížení, uzlin, shluků a vrstvení do řidší či hustší tkáně živé skutečnosti přírody i města v nejširším smyslu toho slova. Do sebeutvářejících se rytmů silových polí a v nich k obecné jednotě přirozeného řádu světa a jeho obrazu. Od zobrazení něčeho vnějšího k obrazu o sobě, nově utkanému z prostředků od počátku bytostně mu vlastních. Je to především čára, někdy tenká a jemná a jindy hutná, zjevně převažující nad plochou barevné skvrny. Své vize kreslí často na připraveném nebo i na přírodním, barevném podkladu. Malbou stávají se jejich zahušťováním, ve kterém oddělené nervní čáry splývají v měkce rozehranou, barevnou hmotu.

Techniky kombinuje, ale převažují prostředky snadno dostupné. Běžné propisovací barevné tužky mísí s tuší a někdy střídmě s akrylem. Olejomalbu volí výjimečně, podobně jako řada jeho vrstevníků. A právě ty nejjednodušší prostředky mu k vyjádření vystačí. Je v nich nadechnutě vzdušný a výsostně i svobodný. Jeho kreslené krajiny mluví řečí hudbě podobnou, otevřenou živým představám i snění. Nevázané pevně ničím, mohou být, stávají se vším…

Miroslav Koval