Jan Hendrych - Kresby a sochy

Červnová výstava je skromným nahlédnutím do rozsáhlé práce Jana Hendrycha, do výběru z jeho kreseb formátu A3, někdy i jen pracovních poznámek, vesměs ale rovnocenně doprovázejících sochařskou práci, zastoupenou ukázkami.

Tak jako staví sochu na prolínání hlíny s molitanem a odlévá ji spolu s kartonem, plastem, děrovaným plechem, někdy i probíjí hřeby, podkládá plochu papíru vymývanou sítí perlinky a oživuje rozpitým akvarelem. I v těch nejobecnějších polohách je věcně čitelný, ale jeho figura, hlava, zvíře, anděl, strážce nebo i věc je prostředníkem bytostně zpřítomněné situace člověka. Nedbá na  proudy doby a jde svou cestou. V Čechách má nejblíž k baroku, po léta živil se jeho restaurováním. Ve světě je to Itálie, živelné středomoří a tamní sochař Marino Marini. Od něho s obdivem vrací se až k Etruskům a k antice, ke kořenům evropské kultury. Častým motivem je mu kypré ženské tělo v životodárné plnosti síly, v nelíbivé a o to syrovější kráse živé tkáně. V její vláčnosti, umocněné na hlíně nataženým a s ní do sádry odlitým molitanem.

Po srpnové okupaci patřil k nežádoucím a pro sebe pracoval až  v zimě, kdy nerestauroval. Z těch, kdo tu před ním vystavovali, přátelil se s Mojmírem Preclíkem a jeho ženou Janou Švábovou nebo i s Evou Brodskou a už z ateliéru Karla Hladíka znali se s Michaelem Bílkem a Bohumilem Zemánkem.

Směřuje ke zkratce a k volnější symbolice, ale v roce 1990 mu byla nabídnuta profesura figurální sochy na AVU a návrat k ní byl mu tak jasným zadáním a závazkem. Vedle Sochy II, ateliéru obecnější povahy, vedeného Hugem Demartinim a následně po něm Jindřichem Zeithammlem, strávil na akademii pětadvacet let a jejich programy se skvěle doplňovaly. Profesně i lidsky se oba vzájemně ctí a právě Jindřich a bezděčně i Jaromír Zemina nám seznámení se s ním a z něho i plynoucí domluvu na výstavě zprostředkovali. Díky za ni, jeho sošně cítěné kresby a sochy, ve vyznění bezeslovní básně hmoty, do linie galerie dokonale patří.

Miroslav Koval