Václav Matějíček - Malba a grafika

Vašek je čtvrtým ročníkovým spolužákem, v galerii vystavujícím. Znali jsme se dobře a ještě i po studiích potkávali, ale pak se mi ze života vytratil. To, že už v srpnu roku 2002 zemřel, dozvěděl jsem se až s výstavou, uspořádanou mu předloni v Havlíčkově Brodě. Nevěděl jsem ani, že posledních deset pro něho šťastných let prožil na Přibyslavsku a je pochován na stejném hřbitově, kam se vrátili i mí rodiče a bratr, do hrobu matčiných rodičů a prarodičů. Spojuje nás i zážitek dětského domova... křižovatky osudů jsou prapodivné.

Už na studiích byl skvělý kreslíř, ctící sochařsky pevnou formu, její objemy i výrazy tváří modelů. A stejně i v malbě, ale netušil jsem, že vyzrála až do jakési neorenezanční polohy. Někde v ní cituje z motivů Jana Zrzavého nebo se dotýká i vizí Chiricových a jindy je tak civilní, jako Kamil Lhoták ve svých periferiích.

Klidná povaha malby byla mu protiváhou stínů života a vratkého zdraví. Je prostoupena přesnou vyvážeností objemů hnětených hmot a plošných předmětů, blízkých těm ze Zrzavého zátiší nebo z jeho benátského cyklu. Hra jemných pohybů rukou a pohledu kamsi za zástěnu času, snad do věčnosti, v prorůstání s přírodou nebo zasazením figury do meziprostoru metafyzických rovin a tvarů navozuje pocit snu. Nezrcadlí tíhu dne, ale čerpá svou sílu v tiché radosti. V ní a v nalezené víře jsou jeho obrazy ukotvené. Modelem byla mu početná rodina a oporou pevné pouto její soudržnosti. Vděčíme jí celé za skvělou výstavu, která je letos i připomínkou Václavových nedožitých pětasedmdesátin.

Přestože jsme se tak dlouho znali, je jeho zralá malba i pro mne překvapením. Vymyká se snad všem proudům doby a platí za to míjením, údělem nezařazených. V mnohém se od řady pozvaných hostů galerie liší, a přece je s nimi v souladu a má v ní i výrazné místo.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<