Petr Kunčík - Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět

Až v bujivém samoplození rodí se do sebe obrácená malba Petra Kunčíka. Široce rozklenutá od bohaté zdobnosti k hutné smyslovosti, směřuje z bezprostředního a vnějšně viděného k vnitřním představám. Ohlíží se zpátky k dávným kulturám a odvěkým lidským otázkám. Spočívá v přetváření podoby věcí a jevů přirozeného světa do obrazu ryze výtvarné povahy, který je stejně zakotvený v prolínání vysokého s nízkým, jako ve víru kypícího života i v jeho zanikání a propadání do marnosti. To všechno se odvíjí často v poloze nadlehčené smíchem, někde pomíchané s popkulturní barevností a jejími vlivy až po vlastní zpochybnění. V motivu i v jeho podání mísí se ve svěží chuti sytých a šťavnatých barev.

Malba je tu sama sobě cílem. Čerpá ze svých zdrojů nové postupy v jasném záměru i z čiré náhody zvolených forem a jejich setkání v nečekaných souvislostech. V jehlové přesnosti i rozostřením vrstev nástřiků šablon a obtisků zbylých barev z nich, ať na plátně nebo na papíře, v oleji, v akrylu, ve spreji nebo laku, stává se podněcujícím základem rodících se obrazů. V jejich promalovávání v pronikavém světle i ve ztlumení do neklidných poloh zjitřené nejistoty zraje v rytmu opakování i narušení skladby jejím přeskupením nebo posunem a třeba i změnou výchozího záměru.

V samovolném procesu rodí se výsledný obraz z roztodivné spleti překrývajících se tvarů husté sítě jeho bludiští. Obraz ornamentem prostoupený smiřuje vědomé s tušeným a cítěným. Je náplní výstavy nazvané stejně tak mnohoznačně, jako je neuchopitelná Petrova malba sama. Připomene cosi známého z kreseb a obrazů Pavla Preisnera, prvního učitele a přítele. Obojí má v sobě něco podobně unikajícího, jako sen ráno po probuzení. Je zrcadlem temných stínů i radostí života. Ryzí malbou je ale především.

Miroslav Koval