Jiří Brodský - Nic na odiv

„Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv“. (Vladimír Holan)

Malíř je vždycky sám ponořený do procesu, ve kterém se v síti čar a hmoty obraz rodí; ten vzájemným dotykem stává se tělem a získává svou váhu, a to i když je jeho síť úsporně řídká.

Už třetím malířem je letos v galerii Jiří Brodský, o generaci starší než oba předchozí. V malbě je svůj, ale právě tím se s nimi potkává. Nedělá nic na odiv. Dlouhá léta restauroval. Byl i krátce asistentem profesora Slánského na pražské akademii, a přestože se dobře vyzná v malířských technikách, ve volné práci se raději drží ryzí prostoty. Donedávna se k malbě dostával jen okrajově. O to víc si jí užívá teď, kdy restaurování odsouvá na vedlejší kolej.

V rozlehlém domě v rohu zahrady na samém konci města – uprostřed rostodivných věcí a temných koutů jimi zanesených od vrchu až dolů do sklepa s opukovým zdivem provoněným jablky – maluje s plachou pokorou „úplně obyčejného člověka“. Někdy i na holém plátně bez podkladu, blízkém přírodní tkáni gobelínů jeho sestry Evy, vyjadřuje se jednoduchým způsobem, zacíleným výhradně na to základní. Malířské finesy nechává stranou, a přece se přirozeně projevují čistotou linií a ploch v jejich vyváženém členění. Prosté motivy všedních věcí mu postačí k výpovědi, která i náznakem obsáhne celek v jeho úplnosti. Povaze bytostné malby je taková střídmost vlastní. Ta nevypráví, s nikým se nehádá a nehledá výjimečné, ale čerpá z denně se opakujícího dění, aby se tak navracela k čirým pramenům.

Světlo tiché radosti i šerosvitu smutku vyzařuje z jeho pláten a je druhým poutem mezi ním a Evou. Loňské setkání všech tří sourozenců Brodských v roudnické galerii to zjevně ukázalo, a Jiřího samostatná výstava, bezděčně tu uskutečněná v roce jeho sedmdesátin, vzájemné souznění věrohodně pečetí.

Miroslav Koval