Luděk Míšek - V zajetí kruhu

Sochař Luděk Míšek z Chrástu u Plzně je v galerii po svém profesoru Jindřichu Zeithammlovi a po bývalých spolužácích z ateliéru na AVU, Monice Immrové, Pavlu Hoškovi a Adéle Bébarové dalším ze společenství přátel, kteří se nerozešli ani s ukončením studií, ale stýkají se dál a často spolu i vystavují. V čase rozbujelého individualismu tvoří programově soudržnou skupinu. Pojí je věrnost úspornému tvaru nadčasové povahy, nepoznamenanému postmoderní či jinou aktuální rozbředlostí. Nepatří ani k halasně protěžovaným, ale zasvěcenější okruh skutečných zájemců o živé výtvarné umění o nich dobře ví. Jsou příslibem naděje v obratu a v návratu k podstatnému.

Sám Luděk Míšek je krajně sympatický už občasnými, malými, „sošnými šperky“, objekty tak ryzími, jako Morandiho zátiší. Důsledně dotaženými uprostřed dnešní obecné rozvolněnosti, a navzdory době, která často až přehnaně velkoformátové práce vnímá už jako zaručenou kvalitu, jsou přívětivě intimní. Do sebe pevně zavinuté, jsou komorní a monumentální zároveň. A stejně jako Václav Fiala, je ovlivněn architekturou, kterou i krátce studoval. Těží z ní ve svém druhém okruhu, kde vzájemný vztah hmoty v prostoru s prostorem uvnitř ní je dalším z jeho motivů. Ať zvolený materiál někdy důsledně opracuje do podoby svého záměru, nebo mu jindy ponechá jeho vlastní kvality plně vyznít i bez výraznějšího zasahování, je výsledek stejně přesvědčivý. Nerozhoduje ani, zda jde právě o objekt malý nebo rozměrnější. K nespočetným podobám řádu přirozeného světa přidává nový tvar jedinečné věci, která je výsostně sošná ve své čistotě a krásná v odvěkém významu toho slova. V nových souvislostech živě navazuje na všechno předchozí a ukazuje tak až kamsi do pradávna. I v tom je dobrým Zeithammlovým pokračovatelem. Zjevně (to Jindřichovými slovy) nemá nabouranou pyramidu hodnot, ale plně je ctí a zaslouží za to uznání. Je tu proto mezi svými upřímně vítán.

Miroslav Koval