Pavel Besta - 1 + 23 malých formátů

„Při přecházení z přírody do bytí zdi nejsou právě vlídné, zdi pomočené talenty, zdi poplivané vzpourou kleštěnců proti duchu, zdi o nic menší, jsou-li snad dosud nezrozené, a přece zdi zaokrouhlující už plody“.

Vladimír Holan, „Noc s Hamletem“

  
… tady ale zdi domova nezavání podbízivou nasládlostí, ani nečpí kyselým pachem záchodků Dubuffetových. Řeč jejich jizev, znaků a znamení je Pavlovi nevysychajícím pramenem. Pozorně snímá je a vkládá do obrazu, kde pomíjivé stává se hmotným předmětem. Vlévá do něho uvízlou vzpomínku – a v duchu dávné venkovské prostoty vše je tu dotýkáno snad jen křídly andělů. Vystavené práce, ať na dřevě nebo na papíře, v galerii připomenou malovaná dřeva Oldřicha Smutného. Ostatně z Myšence u Protivína, který je mu druhým domovem, je k rybníku v Putimi pár kilometrů. Je to krajina bílých štítů, vody a modra nebe. Čerpá z ní, ale neopisuje – a světlo o to víc září z nitra malby, náznakem hraničící s viditelností. Zlomky událostí prosvítají z vrstev barvy. Noří se do ní a vystupují z ní vzkazy a zprávy někdy sotva tušené – a setřené k nepřečtení – stávají se konejšivou hudbou. Pavlovy kresby a obrazy – zrcadla osleplá a přece pamětiplná – rezonují ostatky životů lidí. V míru i trpkosti pokorně šeptají svou tichou a prosebnou modlitbu. Možná sní o království blahoslavených...

Malíř Pavel Besta vyjádřil to přesvědčivě i slovy: „Dům je slupka. Skořápka. Skrýš. Klec. Obličej. Ústa má otevřená, oči vydloubané. Dýchá. Živá věc. Osudy domů se splétají ze života lidí. Po celá staletí otiskují generace svá tlukoucí srdce, své naděje a ztracené iluze, smích i slzy zklamání do stále vlhké omítky. Vybledlé stopy předků smývané deštěm zapomnění. Děti se rodí s dojemnou něhou v očích a pak odcházejí. Nenávratně. Zbývá jen podivně ztichlý dům, oprýskaná omítka, slepé okno, a jizva, která se nezacelí“.

Po předchozí vzrušivé malbě vnáší do prostoru galerie náladu nostalgicky zjitřeného rozechvění. Protikladnou, a přece s ní dokonale harmonující.

Miroslav Koval