Hana Rysová a Pavel Herynek - Svělem a tuší

„… vidět lidské podoby v té či oné věci je lidská nemoc. Naše zdraví je spatřovat božské, nikoli lidské.“

Robinson Jeffers (1887-1962)

Původní záměr vystavit spolu Pavlovy kresby a Haniny fotografie kamenů částečně ustoupil širší verzi. Motiv kamene zůstává, ale doprovází ho v obojím médiu příroda jako taková, v živé tkáni jejího sebeutváření a u Hany vedle kamenů i úplněk měsíce nad malostranskými střechami. I ten je kamenem, jako sama Země.

„Příroda a krajina mne v průběhu ročních období uchvacuje neustálými proměnami, stálým opakováním probouzení a spánku. Krása, vitalita a vznešenost přírody – to je to, co mne tolik okouzluje“, říká Pavel ve zkratce ke své loňské výstavě v pražské Viole. Přírodu promítá do svých nervních kreseb a vycítíme ji už i v komorních plastikách jeho vytříbených šperků. A není divu, je nevyčerpatelným zdrojem všeho poznání, je jeho nápovědou. Nemáme jiný a sami jsme její součástí.

Vedle bezpočtu přátel, co jich Hana má, jejich tváří, portrétů ze všedních i vzácných setkání (opakovaně s tibetským dalajlámou, s Václavem Havlem, s Tomášem Halíkem a se všemi ostatními z pražské Akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora) je to opět ryzí příroda a v ní především stromy a kameny jsou cílem jejího objektivu. Fotografuje všude a je nešťastná, nemůže-li někdy někde. Vybíhá po ránu do mlhy v Sobotíně, do ideálního světla pro fotografii. Fotografuje ale i v plném slunci, z auta i vlaku a nic jí nesmí uniknout.

Úplněk měsíce mapuje dlouho, časosběrně a většinou doma na Újezdě, z podkroví ve čtvrtém patře nad dvorkem se Sudkovým ateliérem. Tak jako Jaromír Zemina opakovaně snímá židovský hřbitov dole pod svým oknem, loví i Hana prchavou věčnost okamžiku. Motiv měsíců vystačil by jí na výstavu. Převažují ale kameny, ať Bretaně, Španělska, Irska nebo Izraele. Ty přírodní i opracované, rukou dotýkané a poutníky ochozené.

Pavel uviděl její kamenné krajiny v muzeu v Rýmařově a snadno se s Hanou domluvili i proto, že v posledních letech znovu hojně kreslí ředěnou tuší kameny, ale i trávu, vítr a jiné přírodní živly a jevy. Ladí jemné rozvlnění jejich tkání, namísto předchozích rotokaligrafií a dalších způsobů volného zacházení s kresbou, která je konkretistům soběstačným obsahem. Co zobrazuje, je druhotné a často nahodilé. I tak ale čerpá z biorytmů přírody a kreslířova těla, v plné jednotě obojího. Nelze ani jinak, to platí ve výtvarné výpovědi obecně a přirozeně vztahuje se i k dobré fotografii. I ona je světelnou hrou linií a tvarů, obrazem přírodní síly, kterou všechna výtvarná média do sebe vstřebávají. Haniny snímky a Pavlovy kresby, výstavou umocněné, to harmonickým dvojhlasem potvrzují.

Miroslav Koval