Míla Kinkal - Dveře

Známe se přes čtyřicet let, ale potkáváme se zřídka. A přece vždy znovu žádná pauza, jako by právě doznělo poslední slovo z minula. Míla k nám domů do Sobotína jezdil s partou přátel ve druhé polovině sedmdesátých let a budili tu rozruch. Patřil k nim i Franta Skála, tehdy ještě student na Umprumce. Veleslavné bylo jejich velikonoční tažení obcí, umanutě dům od domu, až do pozdního odpoledne. Namísto pomlázek mocné otepi prutů. A jindy na Silvestra otřásal se náš dům při jejich návštěvě v základech. Pak už jsme se o Mílovi dovídali jen od Vládi Gebauera a Pavly Aubrechtové ze Strašecí a naposledy od Igora Malijevského, kterého oddával jako radní na zahradě pod stromem. Plný neutuchajícího elánu vrhá se s vervou do všeho, co kdy dělá a nikdy nic nepokazí. Doma vedle nesčetné jiné dobročinnosti věnuje se hospodě, která je už po tři sta let rodinným majetkem.

S podobnou chutí dal se do fotografování dveří na pobřeží jihu Itálie. Dveří krásných svým zestárnutím až zchátráním, občas zatlučených prkny nebo jinak znepřístupněných a patinou času poznamenaných. Někdy jsou to výsostně prostorové konstrukce sošně reliéfních objektů a někomu i připomenou kulisy raně renesančních obrazů anebo jim blízké Chiricovy metafyzické vize. Někde i jen ledabyle vsazené do ostění zvětralých fasád a zastižené v nepřítomnosti lidí navozují pocit dávné opuštěnosti, prostoupené dechem plynoucího času v jeho vratké neurčitosti a neuchopitelnosti.

Míla se k nám chystal několikrát, ale nevyšlo mu to. Teď má pro svou cestu jasné zdůvodnění. Rozsáhlý soubor barevných snímků dveří domů městeček Rodi Garganico, Vieste, Peschici a Vico z léta roku 2007 z východního břehu Jadranu je k ní dobrou příležitostí. Představil ho už doma v Rabasově galerii a je s ním vítán i v Šumperku. Srdečně. Zaslouží si pozornost on sám i jeho motivem dveří přesně vymezená výstava.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<