Markéta Kuxová - Zahrady ticha

Zahrada ponořená ve svém blahoslavenství hladí a konejší hojivým dechem ráje. Vlněním travin pod korunami stromů, domovem ptáků v keři, plachého zvířete v jeho stínu. Pokoj do duše vnáší a uskromněním dýchá z kreseb Markétiných. Slova modlitby rámují její přívětivé vize: stůl přichystaný na hostinu ke chvále ryzí prostoty, na něm dvě hrdličky nebo čajová konvice pro přátele. Tiché sněhu padání.

Můru vábí milosrdný svit shůry, láká do sítiny čar, do kreseb pevně zakotvených v jistotě domova, daleko od vřavy času. Utvrzují ve víře v neměnné hodnoty daru života a vedou ke smíru s ním ve zrození i v uvadání. Zvou k tichému spočinutí nad mystickými texty řeholní světice Hildegardy z Bingenu (1098-1179) nebo jindy na setkání se slovy vizionářky Anny Kateřiny Emmerichové (1774-1824).

Markéta raději zůstává v ústraní. Vystavuje málo, většinou mimo halasnou scénu a její stejně plachá kresba je o to ve výsledku výmluvnější. Vtahuje do přirozené harmonie. Do vlídného ticha, kterého neubývá ani houstnoucím hlukem doby v její nenasytnosti, zahlcené přemírou nestrávených vjemů a jejich nudou, která je ale jen slepotou nudícího se. Neschopností uvidět úplnost života všude kolem sebe, v širé krajině i v jednom stvolu trávy.

Úsporným rozměrem, skromnými prostředky a velejemností kreseb liší se Markéta od většiny vystavujících a má blízko ke grafikám Bohuslava Reynka. Oba vypovídají o pevné víře skrze jevy a věci důvěrně denně dotýkané duchem ryzí řeči radostné zvěsti. Ve shodě s ní je celá její příroda měkkým svitem boží duhy prostoupená - a nakreslená stává se jejím bezhlesým díkuvzdáním.

Miroslav Koval