Jindřich Buxbaum - Chasidé v Mikulově a Londýně

Jindřich Buxbaum fotografuje od dětství; to pod vlivem otce, který zažil léta genocidy v terezínském ghettu a v Osvětimi. Fotografování je mu nezbytností, ale vystavovat začal teprve v březnu roku 2010, dlouho po první návštěvě Izraele.
V Jeruzalémě u Zdi nářků našel i sebe a vrací se tam stále znovu. Židovství je mu dominantním motivem. Plně se sám k němu hlásí. Rád účastní se všedních i svátečních chvil své komunity a je jejich přirozenou součástí. Smí fotografovat i tam, kde by nikdo jiný nemohl. Neruší svou přítomností hloubku ticha ješivy při studiu Talmudu nebo komentářů Tóry a z jeho snímků vyzařuje čirá radost a očividná úcta. Přibližují život komunity zakotvené v tisícileté tradici pevné víry, soudržné navzdory prožitému bezpráví a i v rozptýlení do diaspory čelící trvalému ohrožení. Pilně ji fotografuje a častěji teď i vystavuje, ať na olomoucké univerzitě nebo ve školách a v synagogách, v Boskovicích, v Holešově, v Úsově či v Jeseníku, v Praze nebo v Mikulově. Předloni vystavoval v šumperské knihovně, kde jsme se i poznali.
Na první soubor s názvem „Šalom Izrael“, který se mu na opakovaných cestách plynule rozrůstá, navázal v roce 2011 „Vzpomínkou“ na Osvětim a na Treblinku, pokračoval „Židovskou školou dnes“ a „Ješivou v Kyjevě“, dvěma cykly z roku 2012, a dva další: „Návrat Chasidů do Mikulova“ a „Život Chasidů v Londýně“ tu ve výběru máme zastoupené. Mimo okruh židovství sleduje i dění ve světě, který ho denně obklopuje. Zdravotnickou tématiku zobrazil ve dvou cyklech z operačních sálů nemocnice v Hranicích na Moravě a Fakultní nemocnice Olomouc. Zajímá ho lidská dovednost, a i proto vytvořil volný cyklus „Mittal Steel“ ve Vítkovických železárnách. Zaznamenává si atmosféru výstav obrazů, soch a fotografií; chtěl by ale především zachytit jednotlivé svátky a významné události komunity, jejíž je právem uznávaným dokumentaristou.
S Jindřichem Štreitem si dobře rozumí. Ten je mu rádcem a přítelem a často mu, má-li právě čas, výstavy rád uvádí. I ve způsobu práce jsou si blízko. Snad je ale přece vazba motivu a fotografa u Jindřicha Buxbauma ještě těsnější. Přirozené pouto k fotografovaným je tu dané už společným původem. Zveřejněním snímků své komunitě k dobrému napomáhá. Vrací ji do obecného povědomí, odkud měla být vymazána.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<