Daniela Mikulášková - Od červené k černé niti

Malovat dá se vším, co lze nanést anebo jinak pevně spojit s plochou papíru nebo plátna a malba je si i s kresbou blízká. Jedno prorůstá druhým a někdy je víc kresbou, jindy malbou. Stejně lehce nahradila Daniela olejové barvy nití a nemá proč se ptát, čím jsou jí současné vyjadřovací prostředky. Přirozeně navazují na dřívější malbu, kterou opustila v čase mateřství. Vrstvenou nití nejenom na průsvitné podložce jsou i reliéfem a jako se některé obrazy Reného Hábla blíží povaze Art brut, podobají se technikou lidové výšivce. Tady ale výsledný obraz nemá pod sebou žádný rozkreslený vzor, je svobodný a sálá energií jiskřivé barevnosti. Materiálovým způsobem práce spíš připomene Adrienu Šimotovou s jejími nervními otisky těla, mizejících věcí a míst pietně uchovaných ve tvárné papírovině. V poloze vláčných vrstevnic polí a moří rozumí si stejně dobře s režnou tkání gobelínů Evy Brodské. Je novou tváří obojího.

Zásluhou zlínských přátel a především Zdeňka Macháčka vím o Danieliných vyšívaných obrazech od zrodu prvních pokusů. Snad musel dozrát jejich čas a stejně i program galerie, aby se k němu letos připojily. Do řady počínající Marií Kodovskou a René Háblem a po Daniele pokračující Karlem Havlíčkem březnový soubor dokonale zapadá. Obsahuje ve výběru celou dosavadní škálu převážně menších prací. Od sytě červených krajin i spleti shluků barevně různorodých stehů šťavnatých mandal na silonu nebo drobných koberců, podobných brokátu, přechází světelnou osnovou následujících polí k přísně černým obrazům. Směřují do ticha a do střídmosti. Výstava pokrývá je vyváženě všechny, v rozpětí od červené k černé niti. Žádnou neupřednostňuje. To pro čirou krásu a radost, kterou kolem sebe šíří, je tu s nimi Daniela vítána. Program galerie otevírá dalšímu z objevných způsobů výsostně výtvarné výpovědi.

Miroslav Koval