3. 2. – 28. 2. 2016 |
Pro Adama je stálým zdrojem motivů malby příroda místa jeho domova. Cokoli vzdálenějšího, ale i člověk nebo zvíře se v ní vyskytne málokdy a jen okrajově.
Obrazy z prvního desetiletí jsou volným malířským podáním hutněji prorostlé barevnou hmotou. Ty novější se kresebnou linií blíží víc grafice s její ostrou stopou hrotu jehly. Světelnou průzračností barev a výrazným členěním tvarů se i podobají skleněné vitráži, a přece základní dojem z obojího způsobu práce zůstává nezměněný. To velké anebo jen o trochu větší se v nich prolíná s drobným, zobrazené ve významové velikosti, ve které ať celá rostlina nebo i jen jedna její buňka jsou v dané roli a na svém místě stejně důležité. Častěji je to malý zemědíl a jen někde rozlehlejší krajina, ale všechno to v celém rozpětí Adamovy malby je navzájem zaměnitelné.
Intimně laděná mikrokrajina, letmému pohledu ukrytá pláštěm zdánlivé všednosti (a její všudypřítomné zázraky i nepatrného zlomku živé skutečnosti) u něho připomíná vláčnou buněčnou tkáň, uspořádanou tu do mozaiky barevné plochy. Staví z ní obraz, někdy rámovaný souvislým řetězem malých, spolu s ním motivem provázaných vzorků, jako je tomu v pravoslavných ikonách. Maluje tak snad svou ikonu přírody, prokazující úctu k bezedné hlubině její posvátnosti.
A možná bezděčně vrací se malbou i k dávné lidské zkušenosti, do času před jejím zkoumáním a pojmenováváním. Až k pokoře prvotního dotyku v bytostném setkání tváří v tvář s ní, v němém úžasu před živoucí přírodou, která tu stále je v panenském stavu bezejmenná, jedinečností prostoupená a v ryzí podstatě oduševnělá. Adam je ale na cestě a čas ukáže, kam ho dovede. Nevím co z toho potvrdí a co se změní.
Je občas i slovem básník a obrazy jím i v listech doprovází. Nechme se pozvat.
Miroslav Koval
>>> Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže <<<