René Hábl - Meta-poloha malby

Dvě zhruba desetileté časové vrstvy obsahují stránky Reného Hábla. První pokrývá polovinu jeho pražského studia a pár následných let. Je ovlivněna dotykem s malbou nejenom ve Zlíně všemi ctěného Svatopluka Slovenčíka a snad i setkáním s Františkem Hodonským, jedním z určujících pedagogů. Začal přírodou, ale možná daleko víc jejím niterným stavem v mysli a obrazem sebe sama. Je hustě promalována živým rukopisem a cosi melodického v ní postupně sílí.

Po roce 2000 rukopis mizí. Hladké plochy a tvary na nich míří ke grotesce, vlastní jinému z profesorů, Jiřímu Sopkovi. Spreye a plošné objekty, které druhou vrstvu malby časově doprovází, se jí podobají. Její pevně vymezené tvary jsou často i figurální, a přece zjevné teprve v souvislostech ztvrzených názvem, který přesto nezavazuje, ale dává volnost vlastním představám.

Obsah je do plochy rozloženě vepsaný v čase, tak jako téma v partituře programní hudby. Rodí se ve vzájemném prolínání přírodních a geometrických útvarů v podobě tušených příběhů volně se přesýpajícího kaleidoskopu. Tone v plném světle čisté barvy a nejen znakovostí blíží se ikonám i čemusi známému v lidovém umění. Navzdory studiu má blízko i k mediumnímu projevu a až nečekaně se tak v galerii potkává i s předchozí malbou paní Marie Kodovské z Rýmařova.

V poslední době vítězí strohý tvar, blízký papírové koláži. A byl by přísně plošný, nebýt vzájemných vazeb, které dotykem nebo i překrýváním a optickým vykláněním roviny ploch prolamují plátno do umocněné prostorovosti. Do „meta – polohy“ nové, až Chiricovsky laděné vrstvy třetí. René Hábl se plynule mění a proměnou zraje. Nikde ale neopouští tolikrát zatracovanou malbu, a i v tom je sympatický. Dál je všechno plně otevřené svobodě v rozpoznání malířova záměru anebo spíš ponecháno jen tak sobě, v čiré řeči obrazu, ať je jeho východiskem cokoli. Výstava, která společně ukazuje malbu starší i novou, je už tím výjimečná.

Miroslav Koval