Pavel Preisner - Kresby - Kroměříž - 2015

Počítaje i společnou výstavu s Michalem Navrátilem a Alešem Szotkowskim, vrací se Pavel do galerie plným právem potřetí. Jeho draze vykoupená i uzdravující výpověď je ryzí a jedinečná. Snad jakoby se mu příběhy kreseb rodily v mysli nápovědou z rýh letokruhů a suků dřeva podlahy nebo desky pracovního stolu, zřetelně tam nalezené v podobě neodbytných vizí jeho bdělých snů. Už rukopisem připomenou sejmutou frotáž starých dřev.

Navzdory časté přítomnosti akordu smrti jsou laskavé a tesklivě krásné i přirozeným souladem zániku se zrozením. Jejich vlídně blouznivé vidiny v chimérickém srůstu jemných rostlinných tkání, zvířecích těl s příběhy lidí i jimi dotýkaných věcí splývají s živým prostorem kresby. S čistotou prvotního úžasu rodí se v něm a do něho se propadají jako jevy přesněji neuchopitelné a vratce znepokojivé, a přece nakonec ve všem i důvěrně známé. Šťastná náhoda, ale i přísný řád výsostně ryzí malířské povahy, naprostá svoboda střídmé zkratky její pevné formy a filigránsky jemný detail v ní je jim všem hluboce vlastní.

Vystavený soubor snivých kreseb malého formátu A4, hnětených červenohnědou rudkou a jen zřídka i uhlem, bez názvů, a o to sdílnějších, dorůstal snad každodenně do celkového počtu zhruba osmdesáti listů v krátké době od počátku ledna do závěru března roku 2015 v pavilonu 18A kroměřížské léčebny. Jejich výběr doprovázený textem našeho společného přítele Jana Slováka, malíře, řezbáře a básníka rodokmenem Pavlovu blízkým, vydalo brněnské nakladatelství Host. Jeden tisk nám došel poštou, a o výstavě bylo rozhodnuto. Rodí se ale kresby další a řada se plynule dlouží. Je jich teď už kolem dvou stovek; čeho vlastně, bezhlesých básní tiše vyprávěných obrazem? U něho v jediném proudu bez rozlišení. Je bytostným básníkem, navenek zdánlivě sebejistým, vskrytu ale plachým a zranitelným. Vracet se k jeho výsostným vizím tajemných spojení věcně nespojitého je čirou radostí, podobnou listování vzácnou bibliofilií.

Miroslav Koval

Pavel Preisner strávil téměř tři měsíce (leden, únor a většinu března) v pavilonu 18A Psychiatrické nemocnice v Kroměříži. Denně kreslil rudkou a uhlem na papír formátu A4. Vytvořil tak celkem asi osmdesát kreseb.

Po nejistém začátku už jen to, že kreslí, že může kreslit, bylo pro Pavla zdrojem naděje a pravděpodobně také počátkem jeho pomalu se vracející jistoty a rovněž hlubokým posílením. Neklid a chvění - vnitřní i vnější - bývají důležitým prvkem jeho kreslení. Ten okamžik před zahájením práce - roztřesené ruce z předcházejících let, ale i chvíle napětí. "Mé kresby jsou jako já - rozechvělé, rozčeřené", píše Preisner (SMS, 23. 1. 15:05).

Když jsme spolu v polovině ledna poprvé po čase hovořili, shodli jsme se v tom, že kresba je něčím tak přirozeným - asi jako dýchání. Dýchání a kreslení jsou vzájemně propojeny  v rytmickém střídání nádechu a výdechu, kdy kreslící ruka mění tlak na papír. Výsledkem je rytmus čáry, vibrace plochy a prázdna. Na povrchu kresby by se mělo poznat, kdy ruka vydechuje a kdy se nadechuje. Ve výjimečných chvílích lehkosti  se kresba může blížit úlevnému vydechnutí.

Preisnerovy kresby rudkou a uhlem jsou vystaveny - čáry, plochy, stíny jsou přidávány a zároveň částečně odebírány, gumovány. Prostor kresby, scéna zobrazovaného děje jsou často budovány světlem. Jahody jako lampy svítí na cestu a prostor dalšího kroku si sekáč vyžíná vlastní kosou. Věci a děje vystupují z šeré temnoty, zde tiše čekají na kreslířův příchod. Pohyb ruky prosvětluje jinak neproniknutelné šero.

Když věci a děje přejdou, zase se vracejí do šera, mizí někam do prostoru mezi kresbou a papírem. Věřím, že tento pohyb ukazování (se) a skrývání je úlevný pro všechny zúčastněné. Je to skoro jako přírodní proces.

"Když kreslí má propiska kosti a lesní jahody, nevím, kde na to přišla..., připadám si jako Kostěj Nesmrtelný". (SMS, 12. 2. 16:55)

Kresba, která je svědectvím kresebného aktu a také otiskem přítomnosti, bývá jenom jednou z částí celého tvůrčího procesu, který ve svém celku je intimním setkáním s přítomností.

Kam až kresba sahá? "Vždy, když dokreslím, zůstane po tom zasviněný stůl. Ten uklízím stejně soustředěně, jako když kreslím." (SMS, 16. 2. 11:11)

Přítomné klade otázku: Kde jsi? Je to otázka po místě, kde se člověk právě nachází. Je to také volání po chvíli, kdy se někdo ztratí. Preisner odpovídá kresbou, která je nalézáním i ztrácením. Obojí autor při kresbě zažívá - je přítomen zjevování a zapomínání. Kresba je odpovědí, která pomáhá zpřítomnit a uvidět neviditelné. Viditelné činí skrytým.

Cíl kresby - být víc přítomný, tak jako je člověk přítomný v dechu. Kresba se podobá modlitbě, kdy ostražitost rozechvělé ruky poznává hlubinu tak, jak je - v její hloubce, v její propastnosti. Kresba je výkřikem nebo hlubokým výdechem.

Jan Slovák (*1957, výtvarník, básník a pedagog), 8. května 2015

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<