Marie Kodovská - Jas v duši

„Jak tvořím? Jako když studánka vyvěrá. Z té také věčně vyvěrá pramen a nikdo jí nezabrání… . Chci mít jas v duši a kolem, i když z toho nebudu nic mít. To, co maluji, je jako by se tu narodilo.“

Malířka o sobě řekla snad všechno. Patřila k těm, kdo malují a kreslí z ryzího úžasu probuzené duše, a dotýkají se tak samých pramenů veškerého umění. K neškoleným autorům, čerpajícím motivy ze zjitřených snů a neodbytných představ, niterných vizí a přetlaku citu, a jaké Jean Dubuffet (1901-1985) řadí k linii „Art Brut“. Do okruhu umění v syrovém stavu.

Marie Kodovská zahajuje rok a v něm několik výstav, které se v různé míře k její průzračně čiré výpovědi blíží. Je známá i neznámá. Vystavovala leckde a budila pozornost i ve světě, a přece je její rozsáhlá výtvarná práce zpřístupněna jen ve zlomku. Rýmařovští přátelé z občanského sdružení Svět Marie Kodovské z ní odkrývají další vrstvy a zdejší galerie se k nim ráda připojuje. Něco z její malby tu už v lednu 2006 ukázala výstava deseti autorů z vytříbené sbírky Pavla Konečného.

Z popudu svých dětí od roku 1964 až do konce života s chutí a pro radost malovala vším a na všechno, co se nabízelo. Na papíry, desky, na sklo i na nábytek a zdi. Spleť symbolických znaků, květů, rostlinných tkání a zvířecích těl, lidských tváří a především očí je tu všudypřítomná. Zářivá barevnost a tmavá, výrazně nosná linie, je pro ni typická. Od mládí psala básně a pohádky, a slova jí vstupují i do kreseb a do obrazů, aby je někde jemně a jinde i sršatě dopověděly. Ven nechodila. Obklopila se svou neutuchající vizí a po léta žila skrytě v ní. Pozůstalost po paní Kodovské, vystavená v jejím domku uprostřed Rýmařova, bude jistě chloubou místa, kde vzácně skromná malířka prožila bezmála půl století.

Miroslav Koval