Roman Panáček - Sudetenland

Minulý rok začal výstavou fotografií z končin vzdálených. Ta novoroční mapuje krajinu zdejší, i na dotyk blízkou, ale její tvář žalující. Krajinu se zraněnou duší, v zemité patině hlíny vtisklou do drolivých zdí a do dřev, sluncem, sněhem a deštěm do divé krásy vyloužených. Ať ve zlatisté barvě předjaří nebo jindy v hebké melancholii pozdního podzimu schoulenou do listí a do zcuchané trávy. Krajinu zimními větry vyfoukanou, drsnou a chudou, po dlouhá staletí ale kultivovanou a potem vykoupenou. Po těch, co odešli, tu zůstala nezhojená jizva vzájemných křivd a neusmířených vin – a trvalý pocit naší nezakořeněnosti v ní.

Zbylé stopy dál polyká hlína. Už jen tísnivé ticho náhrobků na hřbitovech, tu a tam remízky kamenů z luk, z pastvin a z polí kdysi pracně vysbíraných, často i v hustém lese pár zplanělých ovocných stromů a střepy nádob v místech, kde daleko široko už nestojí žádný dům; snad jeho základy, kamenný práh nebo roubení vyschlé studny, puklé koryto z krupníku v kopřivách u cesty, která nikam nevede…

Důvěrně znal jsem jinou, tehdy stejně opuštěnou krajinu u Litoměřic; čedičové sutě s kameny vyhřívajících se zmijí, nádherné travnaté stráně, na nich trnky, šípky a hlohy; rozsáhlé stárnoucí sady a v nich hojivou samotu bez lidí. Svou samotu milovanou. Ale i tam, hluboko v houštinách plevele, divokých keřů a planých stromů mrtvé vesnice, které krajina pomalu vstřebává, tak jako tady – a všude, v místech s násilně přeťatými kořeny – v prsti rodné země vrostlými pouty domova dávno zapomenutých generací… Tolikrát už… a kolikrát ještě…

Romanův soubor jemně laděných, barevných snímků, ve své baladičnosti uhrančivě krásných navzdory tomu, že zrcadlí zmar, je toho živým svědectvím. Dvojznačným; je trpkou výčitkou, ale i soucitným pohlazením.

Miroslav Koval