Tomáš Janíček - Krajiny vnitřní a vnější

Zaujatá a někdy snad i dobrodružná pouť krajinou vnější i vnitřní v prolínání míst „svatých i klatých“ a ve sbližování s nimi, promítnutém do fotografií, je tu jádrem výpovědi. Je zrcadlením důvěrného vstřebávání krajin blízkých i obtížněji dostupných, ať obrozující samoty pouští nebo vysokohorských poloh a posvátných míst Nepálu v odlesku dávné vznešenosti, která se pomalu vytrácí do nebytí.

Vpád nezávazné digitální lehkosti a dostupnosti nejenom v bezpočtu jalových snímků oproti jediné skleněné desce nebo i vymezené délce svitkového filmu fotografii vyprázdnil a rozmělnil. Zanesl ji podbízivou, až bezuzdně barvotiskovou pestrostí, a tak jako Číňané rozsvícením v potemnělé Lhaské Potale z duchovní síly místa učinili mrtvé panoptikum, podobně ji znehodnotil. Zaměnil její živé zpřítomnění za pouhou informaci a hanobí krajinu, zemité tíhy zbavenou.

O to cennější a záslužnější je v záplavě fotografujících uchovat si střídmou míru a přirozený cit pro setkání se závratně hlubinnou skutečností; pro věčnost každého jejího okamžiku. Bytostně rozpoznat, že je trvale všudypřítomná. Nevnímáme-li ji tak právě tam kde jsme, je chyba v nás, a nenajdeme ji nikdy a nikde.

Tomáši Janíčkovi se to i „digitálně“ daří. Fotografie je mu radostí i prostředníkem hlubších kontaktů s pacienty. Je jedním ze způsobů, kterými je v rámci pokusu o vyladění duše a těla ke sdílnosti probouzí. Vstřícně se jí otevírá a vede je ke stejné otevřenosti. Je obapolnou fototerapií a v sebepoznání i usnadněním návratu k podstatnému. Ať je tedy setkání s ní ozdravující silou i nám.

Miroslav Koval