Robin Kaloč - Chrám duše

S radostí vítám tu dalšího z těch mladších autorů, kteří ctí ryzí řemeslo a stejně i přírodu. Jako loni Jitka Chrištofová i Robin Kaloč přesvědčivě dokazuje, že žádný z prostředků ani žádné téma se samo v sobě nikdy nevyčerpá a že každý nový vstup do něho je jen dalším jedinečným pokusem o přiblížení se mu v živém porozumění. Příroda je oběma nedostižným vzorem a výsostným mistrem. Snad balzámem pro duši, pro spočinutí ve zjitřeném polobdění – polosnění.

Robinova cesta plyne bez zákrutů a zvratů. Techniku ale mění; samostatně anebo ve vzájemném propojení zkouší její různé možnosti v rozpětí od suché jehly a akvatinty přes monotyp a xerografii k tuši, akvarelu nebo akrylu. A všechno to stejně dobře slouží jeho záměru: k uchování toho, co právě tady a teď zřetelně uviděné pomalu uplývá a nezaznamenané beze stopy mizí. V usebraném rozpoložení mysli míří k zadržení vjemu z určitého místa a rozpomínky na chvíle v něm prožité.

Geometrii tvarů, v přírodě skrytou, Robin ozřejmuje skrze silokřivky čar a prohlubuje tak její prostory snad až kamsi do nekonečna. Jeho panenská příroda je liduprázdná; průhledné konstrukce a oblouky viaduktů metafyzické povahy v ní pocit nenarušenosti jenom násobí. Sametově měkká i řezavě ostrá, vláčná, ale i prudkým gestem ruky zdůrazněná kresba prorůstá neutrální pozadí. Z ní v hlubinné temnotě lesa i v oslnivé záři slunečního světla vzkříšená krajina jako ze snů vyvstává.

Setkání na studiích s Jiřím Lindovským a Daliborem Smutným jen potvrdilo jeho směřování. Průzračné prostory prvního z nich a bytostné portréty květů druhého mu byly posilou. Už tehdy dostával v oboru grafiky výroční ceny a čestná uznání. A stejně přirozeně patří i k jádru programu Jílkovy galerie. Mimořádně krásná výstava to dokládá. Díky za ni.

Miroslav Koval