Lubomír Janečka - Bůh žehnej Americe

Kresby sochaře Lubomíra Janečky jsou výrazně nadčasové i v motivech prostých a časově daných. Přirozenou věcností a výsostným přesahem navazují na všechno, co ryzího je v umění předcházelo, a nové jsou z podstaty, nikdy chtěním. V souladu s výrokem „vaše řeč budiž jen ano, ano – ne, ne“, trvá Luboš na svém; ničeho se nedomáhá, nikomu nepodbízí a platí za to osamělostí. Často se drásá trýznivou výčitkou a i proto raději mlčí. O to víc je bytostně soucitný a jeho kresby plné váhy mluví za něho. Mají tvárnou hutnost sochy a nepochybně patří k vrcholným.

Letošní výstava je především připomínkou šoku z jedenáctého září roku 2001, otřesné události, která ho silně zasáhla i proměnila. Uhrančivé kresby, s ničím nesrovnatelné, a přece málokomu známé, jsou jejím jádrem. První vznikly ve vypjaté chvíli bezprostředně po útoku, kdy se chystal do Šumperka a pro uzamčené nebe nad New Yorkem nemohl odletět. Dvě z nich byly součástí už první výstavy a jejich rozsáhlý soubor dominoval druhé, spolu se skvostnými „portréty“ rukou.

Výstavu věnovanou zemi, se kterou se po léta nesnadně sžíval, ale ke které se dávno a s obdivem hlásí, doplnil o ještě nikde nevystavené vize zasaženého Manhattanu; o kresby prostoupené solidaritou s ní a živené úctou k Americe, ani vražedným útokem nepokořené. Ty nové a většinou barevné jsou oproti předchozím výrazně ztišenější a snad i posunuté do polohy znepokojivého snu. A přidal k nim další z milovaných pouští středozápadu – tváří panenské země proroků, Andělů a Démonů (téma jeho třetí šumperské výstavy), spolu se zvířaty a ptáky v roli výmluvných podobenství a symbolů.

Lubomír Janečka, krom Jiřího Jílka jediný, se do galerie vrací počtvrté. Dávno je v ní doma, a jako všechny předchozí, je výstava znovu svátkem. Navzdory syrovosti témat je radostí nejenom ze síly a čiré krásy jeho kreseb, ale i z ryzího přátelství, které nepomíjí.

Miroslav Koval