Šárka Hrouzková - Rezivění

Šárku Hrouzkovou jsme živě potkali až v roce 2013 na výstavě mých fotoprůsvitů na Pleskotově půdě - ve výstavním prostoru zámeckého pivovaru v Litomyšli, ale už od vernisáže Anežčiných uhlových kreseb ve Špálově galerii na přelomu let 1996-7 o nás obou ví. V GJJ byla s manželem prvně v červenci 2014 a od té doby se občas vídáme, ať tam nebo v Sobotíně. Sdílí s námi v mnoha směrech podobné výtvarné cítění, a tak jako nás, zaujala ji například skvělá výstava Zbyňka Sekala v olomouckém Muzeu umění.

Její poloha se dotýká zároveň programu konkrétistů i výpovědi se závojem nostalgie, které se vyznavači obrazu jako „věci o sobě“ brání. Patří k nim způsobem práce, a přece se jim přirozeně vzdaluje. Skládá a vrství své otisky, koláže a někdy i asambláže tak jako oni, ale vedle hravosti plní je i zjevnou citovou účastí. Ve větší míře se s konkrétisty shodne v nejnovějších, textilních objektech, utkaných z výrazně trojbarevných a později i tlumeně monochromních stuh, napnutých na rámech a proplétaných ať pravidelnou plátnovou nebo jindy složitější keprovou a atlasovou vazbou. I do nich se jí ale přesto vloudí cosi, co odosobněnou povahu výsledku překročí. Snad jinak nemůže a ani nechce. Výsledný obraz - objekt je jí vždy i niternou výpovědí, která ve vystavených rzích převažuje. Zrcadlí v sobě, třeba i bezděčně, pečeť místa narození poblíž vítkovické vysoké pece. Její záliba v železných plátech má tak snad i skrytý původ ve městě oceli, přestože ho později ráda opustila a našla si domov na vesnici poblíž Litomyšle. Z koláží jejich drobných útržků a starých novin, fotografií a notových záznamů, nalezených na půdě venkovského domu na Malé Hané - domu po předcích, nezakrytě závan stesku vyvěrá. Vedle samotných otisků rzí ať na plátně nebo na papíře, rozvěšených na stěnách, jsou mollovým tónem výstavy a z plochy stolů s nimi jemně rezonují. Výsledek se obejde bez matoucích pojmů. Vymyká se jim a přesvědčivě vypovídá tichem beze slov.

Miroslav Koval