Zbyněk Semerák - Vysněný svět

V životě bezbranný a mezi lidmi až bezradný, od nepaměti kreslil a maloval si svůj vlastní, vysněný svět. „Maminka říkala, že jsem se s tužtičkou už narodil", řekl nám, když jsme se v roce 2000 u něho doma probírali štosy jeho temper a kreseb, uložených v deskách, které už neunesl. Matka umřela a bylo nad jeho síly zvládnout i základní nezbytnosti. O rok později odešel do domova důchodců, kde v létě 2003 ve dvaapadesáti letech zemřel.

Zastihli jsme Zbyňka znovu ještě v mezidobí čekání v nemocnici. Kreslil tam tmavomodrou propiskou na poskládaný arch papíru drobné záznamy výšky kolem deseti centimetrů a půjčil nám jich pár spolu s obrazy na právě chystanou výstavu. Do galerie pak ale ani nevstoupil, nešel se nikdy podívat a jen se rozpačitě usmíval, když mu i sestry a doktoři výstavu chválili. Lidem se vyhýbal a jen málokdy s někým promluvil šeptem sotva pár slov. O to výmluvnější jsou jeho obrazy, hustě utkané z nejdrobnějších detailů, které by mohly být ve své nenápadnosti i samostatným a až monumentálním motivem.

Na stolku u okna s výhledem do proluky se stromy mezi bloky domů dennodenně maloval a prožíval tam  příběhy z dávnověku, ale i ze současnosti - anebo spíš z časů rané techniky, té, co už dosloužila. Byly to snad nejčastěji lodě nebo vlaky. Ty především v jemných tužkových kresbách, na které později dobře neviděl a proto pak temperou v zářivě bílé s jasnými akordy slavnostní červeně maloval už v jednodušší a jednoznačnější formě. Své motivy čerpal z knih, nad kterými snil o tom, co mu život odepřel. Promítal se do nich a často je sám i ve svých malbách přítomný. Stromy, rostliny, zvířata a ptáci s ním domov sdíleli a jen mezi nimi svobodně žil plným životem.

Lednová výstava, za kterou vděčíme Pavlovi Konečnému, po osmnácti letech v galerii Zbyňkova druhá, je tichou vzpomínkou, ale i připomínkou, že Zbyněk nedělitelně k Šumperku patří.

Miroslav Koval